co honosného šatu »na parádu« používá se «fěrtoch« (»zápona«), který jest ovšem jemnější i ozdobnější. V nošení těch různých variantů utvořil si lid celou theorii; uvedu zde příklady.

V Čáčově (Nitra) »těžký fěrtoch« jest bílý, béře se k těžké sukni a nosí se na výročité slavnosti a v Trojičných nedělích; »světlý fěrtoch« nosí se v adventě; »tmavé fěrtochy« (tmavomodrý a černý) v postě a na pohřbu; »urleanový« na parádu; »zástěra« jest k lehké sukni a nosí se »bilá« ke světlé aneb šedé; sukni; »tmavá« k tmavé sukni; a na pohřeb béře se k černé lehké sukni i »černá zástěrka«. — V Trenčanské Teplé nosí bílé vyšívané zástěry, v postě černé a do roboty bílé nevyšívané. Na výročité svátky musí míti každá »záponu«, která jest bohatě vyšívána a opatřena vložkou »žilinského šití« (dvojité prolamování). — Na Brezové (Nitra) býval fěrtoch »tylanglový« a »škróbkový« (satyn), pod něž na zelenou sukni podkládal se bílý šátek a nosil se v neděli dopoledne do kostela, odpoledne zaměnila ho »černou zástěrou«, v které chodily dívky také do tance; »rácký fěrtoch« (červený) měla jenom mladucha ke sňatku; když se stala matkou, nosila »bílý«.— Zástěrky nosí v rozličných krajích také jména: »záponka«, »fertucha«, »fertuška«, "fartuch«, »šurc«, »chusta«, »futa«, »futka«, »fujenka«, »kuchárka«, »kuchyňka«, »kynteš«. V Hontě vícebarevnou vlnou protkávaná úzká zástěrka zove se »pásom šata«. — V Liptově, Oravě zástěrky jsou jen do roboty, na svátek opasují si »šatu«, která jest tak široká, že zakryje kolkolem celou sukni. Jest ze dvou až čtyř půlí, některá jest i »jednostajná«, když jest ze širokého kusu plátna.

Pás. V dříku opasávají se ženské »pasem«, který jest nejčastěji pletená úzká síť (»sak«) zakončující se ve střapce (»kylaje«, »kytajky«) barvy tmavomodré neb červené. Někdy jest pás po své délce do uzlů svazovaný. V Hontě, Trenčíně ženy samy pletou si pasy na malých krosiencích z doma předené vlny, dříve z harasu. Některé ženě jest pletení pasů živností a dodává je celým krajům. Do Trenčína donášejí je dnes z Moravy na prodej. V Nitre od Nového Města po Frašták jest pás 20 cm široký a asi 130 cm. dlouhý, z harasu tkaný pruh barvy červené, nejvíc černé, na koncích vyšívaný. Pás tento přikládá se od zadu, v předu se překřižuje a pak v zadu převazuje šňůrkou tak, že vyšívané konce v zadu vedle sebe na zadní zástěrce visí. V Novohradě, Zvoleně, Hontě pás jedním koncem za sukni »sa vopchá«, potom celý kolem dříku »vypáše« a druhý konec zase k prvnímu »podopchá«. Na mnoha místech za pás slouží také široká tkanice »pásik« aneb pruh ze sukna červeného »opasok«, »anglia«. V Lúžném v Liptově ženy polských osadníků nosily pás z mosazných plíšků na způsob řetězu spojených, »gombovaněc«.

Čepec. Odznakem vdané ženy jest »čepec« (»čepiec«, »čapec«, »kápka«). Často čepec přejímá název úpravy viasové. Na Slovensku nalézáme sílu čepců těch nejrůznějších forem v užívání, jaké rojily se již od druhé polovice XV. věku ze západní Evropy. Kde jest úprava vlasů hladká, tam i čepec okrouhle přiléhá k hlavě a tam jest i nejmenší (Vrbica v Liptově, Brezová v Nitre); kde však čepec zakrývati musí ještě i obruče a obaly rozličné velkosti a podoby, jest i forma a velkost jeho úpravě vlasové přizpůsobena. Ovšem nejčastěji čepcová móda vyvolala i rozličné ty dřevěné a drátěné podklady a kostry, jež pak vlasy udržovati musely, aby čepec určený tvar a polohu zachovati mohl.

Čepec záleží ze dvou ovšem spojených dílů: z »dience«. a z »náčelníka«. Dience kryje témě hlavy a uschovává vlasy, na týle stahuje se šňůrkami, na které přivazují se pestré hedvábné pentle; nosí také názvy: »dínko«, »zadník«, »površky«, »viazania«. Náčelník jest pruh, objímající vrch hlavy ponad čelo; nosí též názvy: »líčko«, »predník«, »tabličky«. V předu k obličeji ozdoben je náčelník krajkami (»čipkami«) pletenými aneb vyšívanými, které někdy samy zastupují náčelník (Liptov, Orava, Spiš). Často jest i celý čepec z krajek (Liptov, Orava, Turiec).

Ve Spiši a Zvoleně jest »kápka« pouhý »sáček« (síťka). V Nitre, Prešpurku, Hontě mají čepce bohatě vyšívané bavlnou, hedvábím i zlatem, »zlatohlávy«. V Prešpurku, Nitrře vyčnívají krajky na čepci daleko před obličej. Na liptovském čepci jest krajkový náčelník dlouhý »ketýš«, jehož konce »klepce« padají přes uši na plece; v Oravě jest ketýš ještě širší i delší, ač dínko velice malé. V Turci však převyšuje i oravské, neboť »mazny« turčanské mají délku 120 cm, spadajíce až na prsa. Měšťanky a zemanky, u nichž každá móda se ujímala a rychle vystřídala, znaly do nedávna čepce baňaté » zlatohlávy« (také »kykyrcdáky« zvané), pak přijaly »putce«, na to podbradníky«, pak zase »okrúhle«. — Zlatohlávy byly jmenovitě oblíbeny a měly cenu i výše 60 zl, kostra zlatohlávu byla z drátu, obložena silným papírem, povlak z brokátu hustě vyzdobený zlatými neb stříbrnými krajkami, vzadu visela žlutá, široká stužka hedvábná, uvázaná na mašli (na stříbrném čepci byla pentle modrá). Ketýš černý, na dva palce široký, lemoval čepec ponad čelo a konec stužek. Zlatohláv se nepřipevňoval, ale držel se sám na hlavě.

Čepců mívají ženy ve velké zásobě počtem i 60 kusů. Čepec dostává po prvé mladá nevěsta večer po svatbě aneb na druhý den ráno (»čepčení«) Ženy spávají v čepcích, málo kde bez nich. Kdo ženu pohaniti chce, strhne jí čepec s hlavy. Když hašteřící se ženy přijdou do největšího vzteku, »dajú sa do vlasov«, při čemž »sa rozčepčia«. t. j. čepce strhají si dolů, tahají se za vlasy a čepci se perou.

Čepec stahují v týle šňůrkou, na kterou přivazují mladé ženy více pestrých pentlí. V Trenčíně přitahují čepec za uši přes témě hlavy šňůrkou; ve Zvoleně přes čelo kolem hlavy vodorovně »samatkou«, v Nitre, Prešpurku širokou pestrou pentlí.

V mnoha krajích vážou si ženy kolem čepce malou »šatoču« neb také »kosičku« zvanou, s růžky nahoru vázanými. V okolí Žiliny obvazují čepec »pódvíkou«, jejíž vyšívané konce padají před uši. V nitranské Brezové do nedávna ještě zavíjely se »krátkým šátkem«.

Šátek, ručník, uteráč, pôlka. Ve sváteční neb svatební čas ženské zabalují si hlavu »šatkem« (»šátok« na Brezové) provdané přes čepec, dívky na vlasy. Šátek jest asi 3 metry dlouhý konec plátna rozstřiženého na poli (odtud »pôlka«)\ někdy jest to i celá šířka plátna (Prešpurk, Nitra, Hont, Těkov), proto šířka jeho měří od 30 - 60 cm.