Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 197

rubáče. V Stankovcach (Trenčín) nosí rubáč se živůtkem v letě do kostela, když přijde z kostela, ihned ho doma svleče. Na hod Boží v první svátek rubáč neberou, ale jenom v druhý, v první vezmou sukni soukennou, která je též přišita k živůtku. V horním Trenčíně jest rubáčová sukně »šorc«. V Revúckej dolině v Liptově zove se plátěná sukně se živůtkem »čachol«.

»Těžké sukně« jsou z rozličné barvy sukna postavového; dle toho rozeznávají se sukně černé, zelené, světlé (tmavo- i jasnomodré), červené a žluté. Sukně jest v předu hladká — někdy všito jest zde jen plátno pro uspoření sukna, jelikož místo to kryje zástěra — v zadu posbíraná jest do záhybů, které se pečlivě skládají »na trúby«. U spodu kolkolem lemuje sukni i na 10 cm široká stuha atlasová (»vodová«) »plech«, barvy odchylné než sukně. V Prešpurské stolici nosí až tři stuhy nad sebou, což se řídí podle zámožnosti: chudá si toho dovoliti nemůže ani nesmí. Avšak i staré ženy uspokojují se jen s jednou stuhou, někdy jim i úzká šňůrka postačí. Místo soukenných rozšířeny jsou také barvené plátěné, pak »kromrážové« (z harasu) neb z »kamrholu«. (»kamilhoru« = Kameelhaar). V chudém kraji vystačí jedna těžká sukně pro všecky možné případy, avšak v krajích zámožných musí míti každá ženská soukenné sukně aspoň ve dvou barvách, některá jich má ve čtyřech až v pěti k rozličným příležitostem. Sukně soukenné známé jsou na celém Slovensku a nosí je doposud ještě na mnoha místech na svátek a v zimě.

»Letnica« jest podobně jako sukně upravena, jen že z látky tenší, strakavě kvítkovaná aneb jen bílá. Z domácího plátna barvená (»farbenica« »tlačenica«) nosí se do roboty, ale do kostela z kúpenského (z mušlínu, kartúnu). V robotě přední část letnice se zvedá a pod zástěru upíná tak, že se stran viditelný jest spodník (rubáč neb košile), aneb shazuje se docela a chodí se jen v rubáči. V Hontě a Novohradě i sukně vy-kasávají (»opínají«). Letnice má často název i »kytľa«, »kytlica«, »geceľa«. Letnice bývá také někdy pod sukní a pak se jí říká »spodnia sukňa«. Lehké sukně nosily se původně jen v letě (odtud název »letnica«), dnes nosí je již také v zimě, ale za to navěsí si jich až pět na sebe. Některá hubená ženská nespouští se většího počtu letnic a sukní ani v letě, aby se zdála širokou, neboť za úzké boky Slovenky se stydí.

Živôtok. »Živôtok« vyvinul se z rubáčového »stánku«. Doposud, kde se rubáč co sukně nosí, jest živůtek přišitý a také bílý i z té samé látky co rubáč; však ani se sukní se všude ještě nerozloučil, tak že tam každá sukně má svůj živůtek. Bývá také i samostatný, zvláště když je kožený, »kožušok«, »kamizol«). Látka, z níž hotoveny jsou živůtky, jest nejběžnější sukno, ale bývají také často látky hedvábné. Forma živůtku jest, až na některé kraje, všude stejná. Je to malá vesta na prsou volná, visící na úzkých páskách přes plece a sahající v některém kraji po pás, někde jest tak krátká, že dosahuje sotva do půli prsou (který zjev pozorujeme na taillích věku XV.). Živůtek je v předu otevřený, spíná se (někde i šněruje) a knoflíků nemá. Na prsech vybíhá ve dvě naproti sobě čnějící špice zvané »rožky«, »bábiky«, »zuzky«, »fiziere«. Podobný rožek zdobí v zadu nahoru. Jako ozdoba živůtku jest na celém Slovensku premování kol do kola atlasovými aneb sametovými i zlatými neb stříbrnými stuhami (»pasomány«), které i do tří řad vedle sebe se ukládají. Největší ozdobou jest však vyšívání, které v Prešpurku provádějí s největším vkusem a dovedností. I v okolí Trenčína jsou živůtky bohatě vyšívané a šňůrované.

Na místo živůtku nastoupil »bruclak« (brucel«., »prucel«, »prucľak«, »prsliak«), který se sice také někde přišívá k sukni, ale i formou i látkou liší se od živůtku: rožků nemá, je z pestrobarevných látek a ozdoben je krajkami a lemován pentlemi.

Nejnovějšího datum jest »laiblík«, který se nepřišívá k sukni, ale jest samostatný, prsa uzavírá nejčastěji až pod hrdlo a zapíná se na hustou řadu knoflíčků. Látka, z níž hotoven bývá, jest nejrozmanitější.

Zástěrka, fěrtoch. V některých krajích často sukni odkládají a pak si opasují dvě zástěrky ze zadu a z předu (v Nitre a Prešpurku od Považského Nového Města na dol). Někde sukně vůbec neznají a nahrazují tuto dvěma zástěrkami.

V horní Nitre jest to »kasanica«, která se přikládá od zadu, v Bošácké dolině »okolek«. Obě upraveny jsou do řas, vrcholících v »obojku«. Kasanice jest krátká, neboť jest i rubáč pod ní krátký, barví se šafránem na žluto, ale v adventě nosí se bílá. Okolek jest dlouhý po paty, neboť takový jest i rubáč. Obě nosí se stále »vykasané« (odtud »kasanice«) i do kostela, tak že jmenovitě při okolku velice bije do očí z pod krátké zástěry čnějící dlouhý rubáč.

Pravidelně nosí se na Slovensku jen jedna zástěrka — přední. Zástěrky jsou úzké i široké, z jedné i ze dvou půlí, které spojuje uprostřed spolu vyšívání, krajková mřežka nebo tkanička. Někde jsou kratší, někde delší než sukně (letnice nebo rubáč). Látka, z níž se zástěrky hotoví, jest obyčejně lněné plátno barvy bílé, ale také barvené »farbenice«, černé a dvojí modré, ostatní barvy jsou výjimkou. Přicházejí ale i zástěrky z tafaty, atlasu, tylanglé, satýnu. Vyšívání (v Prešpurku i šňůrování) rozkládá se někde jen dole na přič, často také po stranách, v pasu obojek, a bývají také krajkami kolkolem vroubeny. Opasují se šňůrou, která jest na obojku přišita.

V některém kraji musí míti pořádná ženská zásobu rozdílných zástěrek k rozličným příležitostem, dle toho jim pak i jména dávají. Obyčejně pod jménem zástěrka rozumí se druh sprostější, používaný nejvíc do roboty, avšak


Mladucha z Nimnic.

Dle fotografie P. B. Socháně.


Předchozí   Následující