Mimo lněné plátno dělají se šátky také z jiných látek: z mušelínu, šifónu, batistu, tylanglé, satýnu — vždy barvy bílé. Šátky vážou se v týle buďto jednoduše aneb také na sluky, ostatní část pak spadá po zádech až hluboko níže pasu.

V okolí Žiliny i níže Povážského Nového Města přitahují konec šátku na boky k zástěrkám (záponkám). Při celkovém oblékání často konce pustí se popod lajblík a pak visí z pod tohoto. Konce ozdobeny bývají vyšíváním a skvostnými krajkami (Prešpurk, Nitra). Jmenovitě vzácné jsou krajky (»správy«) na šátcích z hedvábí a žíhlavové příze (»necikovnové«) v jižním Trenčíně, v Nitre a Prešpurku; pak effektní jsou pestrobarevné »utěráče« zvolenské a liptovské; jemným vyšíváním vynikají »utěráče« hontské, nitranské a trenčanské.

Aby bylo vyšívání na čepci viditelné, nosí se šátky z látky průsvitné aneb utvoří se v zadu na hlavě »chochol« (Prešpurk, Nitra). V Bošáci stahují »škróbku« (škrobený »ručník«) na hlavě •»závinkem« (šňůrkou). Škróbka jest na temeni tak poskládaná, že tvoří »lopatu« (čtyřhrannou plochu).

Uvedením moderních šátků fabričních zanikají starobylé »dlouhé šátky«. Šátky tyto (zvané také »ručníky«, »hustky«) jsou bezmála asi čtvercové formy a bývají rozličné látky a barvy: kartúnové, šifonové, batistové i cverenné. Nejrozšířenější jsou lipské červené (»turecké«), pak užívají se černé, tmavomodré, bílé a žluté. Tyto šátky skládají se v půli diagonálně a vážou se v předu pod bradou dvěma »rožky« na uzel, jiné dva cípy visí pak v zadu jeden na druhém tak, že vrchní padá níž, spodní výš. Vrchní cíp bývá v Prešpurku, Nitre, Zvoleně na bílých šátcích velice bohatě vyšíván. V jižním Trenčíně a severní Nitre vážou se ručníky v týle tak, že po zádech rozkládají se tři velké konce. V Bošáci vážou si je »do rožkov«, zemanky však »okrúhle«.

Ručníky, šatky, jsou tmalé« a »velké«. Malé nosí se leckdy na hlavě, velké proti chladu a kryjí hlavu, prsa a záda — to co české pleny. V Prešpurku a Nitre jsou velké ručníky ze šifonu a cíp visící přes záda jest bohatě vyšíván plným stehem a »na pavučiny« (»gatre«). Velký váže se jak malý pod bradou, neb přední konce vážou se kolem krku anebo skřižují se na prsou a uvážou se vzadu. Velké šátky nenosí se všude přes hlavu, ale jen na zádech a plecích a vážou se křížem přes prsa. Velký ručník bývá bílý ze lněného plátna aneb ze šifonu, avšak v novější době nosí se také po rozličných krajích pestrobarevné z různé látky, nejraději vlněný »vlňák«.

V zimě nosí se malý »šátek na hrdlo«, často také »kosa« (»koska«, »kosička«) zvaný, která je diagonálně (»na skos«) na poli přestřižený šátek, jejíž konce pouštějí se popod živůtek. Někde jest koska tak dlouhá, že její konce z pod lajblíku v pase dole vyčouhají.

Šátkem, ručníkem zove se i ten šáteček, jehož selky upotřebují na utírání nosu a stále jej v ruce drží.

Obrus, plachta. Do deště pokrývají se ženy »obrusem« (zvaný také»pudružka«, »prešívka«, »plachta«, »plachetka«), který přehodí se na hlavu a celý šat, pak v předu ho zevně rukama přitahují. Obrus nosí ženy vždy do kostela svinutý s knížkou na ruce. V kostele, když si sedne do lavice, sedne si na něj. Když venku prší, rozprostře si ho a celá se do něho zavine, že jí nevidět jen kus obličeje, spodek sukně a obuv. V Púchovské dolině nosí ženy »plachty« stále na hlavách, do kostela ale mají »obrus«, který jest činovatý a v celku tkaný, ale plachty jsou ze dvou kusů sešívané. V obruse také nosí kmotra koš »kmotre do kúta«, a v obruse posílají na svatbu »poctu« a vůbec obrus se na zavíjení rozličných věcí potřebuje, tak že ho pak i co »batoh« nosí na zádech.

Oděvačka. V starší době sloužívala k pokrývání loktů »oděvačka«, čili v rozličných krajinách nazvaná také »loktuša«, »odědza«, »odiecka«, »plachta oděvacia«, »plahôtka«, »okrúcačka«, »pôlka«, »pólečka«, »prestěradlo« (»pre-sceralo«), »pástok«. Na Brezové v Nitre byla »polka« půl čtvrta lokte dlouhá a 3/4 široká, na koncích vyšívaná; nosila se převěšena na plecích a ramenách tak, že její konce visely v předu. V Píšťanech jest oděvačka také podobná dlouhé šátce, na obou koncích nese vyšívání »na dierovaný švôvík«, nad tím »hrachoviny« (prolamované vyšívání), »zúbky« a »kvety« na plno vyšité. Na koncích »šúšelová čipka« (žíhlavová krajka) »na šlapu«, a okolo boků užší »na zuby«. Většinou jest však oděvačka zhotovena ze dvou kusů plátna spojených vyšíváním, tkaničkou nebo krajkovou mřížkou. Oděje se s ní chrbát nad pasem a ramena nad lokty, konce její se napředu rukama přidržují. — V Hontě a Novohradě zaplahotia sa »plahotkou« tak, že se v předu konce »z kríža« přeloží. (Figurína ženy z Velkého Lomu.) — » Prosceralo« v Púchovské dolině má středem pruh vyšívaný plným stehem; ráz ornamentu i úprava jeho činí prosceralo velice podobným hanáckým a valašským úvodnicím. Prosceralo skládá se délkou na poli tak, aby pruh jeho po celé délce přišel k platnosti. Zde odívají se prosceralem i v zimě přes mentieku a zvláště mladucha třebas by i v letě svatbu měla. Oděvačku béře také kmotra ke křtu a matka »na vácky« (k úvodu). Do oděvačky také často odívají se s dítětem, když je nosí na ramenou.

Úprava vlasů. Mužští nosí vesměs dlouhé vlasy uprostřed hlavy rozčesané »na pútěc«. (»chodník«), který je předěluje na dvě rovné strany; do zadu hladce začesané a v týle rovně přistřihnuté. Ve Zvoleně, Gemery zaplétají si vlasy před ušima do vrkočů »käčky«, do nichž vplétané »reménce« padají na prsa dolů. Käčky dnes však již jen někteří starci nosí a také vlasy mladší mužští, zvláště kteří byli na vojně, stříhají si »na krátko«.

V Oravě do nedávna nosili mužští » hřebene« zapchnuté na temeni ve vlasech.

Slováci holí si vousy i bradu napořád, jen v těch krajích, kde stýkají se s Maďary, nechávají si kníry růsti. I prostí zemané a měšťané neradi nosí brady.