val Velen za tak pěkné a tak dokonale provedené, že je pak posílal jako obzvláštní projev přátelství do Basileje, svému učiteli J. J. Grynaeovi a jeho dcerám. (Viz Josef Tvrdý, »Die Anfänge der Habaner-Keramik in Mähren«, Zeitschrift für österr. Volkskunde, XVIII., 1912, str. 201, 202, a dra Karla Černohorského stať »Vyráběly se v moravském Slavkově v 16. století fayense?« v »Příspěvcích ? dějinám moravských fayen-sí«, Opava 1928, str. 3 až 5.)

Jako Velen byl později za podobných okolností od hute-rovců obdarován »zimní král«, Fridrich Falcký, když v roce 1620 podnikl cestu na Moravu. Jsa hostem nejvyššího českého maršálka Pertolda z Lípého, na zámku v Moravském Krumlově, navštívil Fridrich huterskou usedlost v nedalekých Aleksovi-cích. Za návštěvy obdržel: »pěkně pracované« železné lože (patrně polní)-, mnoho nožů, podšité rukavice a »mnoho hliněných nádob«, nepochybně fajansových; ty byly určeny pro královnu. (Tvrdý, »Über die sogenannten Brüdergefäße in Mähren«, Zeitschr. f. österr. Volkskunde, XVIII., 1912, str. 35.)

Více a výmluvnějších dokladů pro poznání té počáteční huterské výroby nádob s ciničitým polevem nalézáme v soudobých majetkových inventářích, šlechtických a měšťanských, pocházejících převážnou většinou z Moravy. Příznačný je způsob, jak jsou v nich fajansové výrobky domácího původu nazývány. Dokud u nás výroba fajansí neexistovala, byly naše země odkázány na dovoz tohoto uměleckého průmyslu z Italie. Tento import nasazuje již někdy v první polovici 16. století, neboť, jak Zikmund Winter zjistil, objevují se italské majoli-kové nádoby, vesměs mísy, v majetkových inventářích měšťanstva českého venkova již od roku 1552. V inventářích měšťanů pražských z posledních desítiletí 16. století jsou pak již uváděny celé soubory těchto majolikových mis italských. Tyto mísy nejsou však v inventářích nazývány podle svého technického provedení jako »majolikové«, nýbrž podle země (místa), odkud přicházely, buďto jako »vlaské« nebo určitěji jako »benátské«. Vlaskou a benátskou misou rozumí se pak italská mísa majoliková.

Je přirozené, že se postupovalo podobně, když výroba nádob téže technické povahy vznikla přímo v domácím prostředí, přímo v zemi. Jenže tyto domácí (fajansové) výrobky nejsou označovány podle místa svého vzniku, tak jako tomu bylo u těch italských, nýbrž podle těch, kteří je vyráběli. Protože jejími výrobci byli pověstní náboženští sektáři, známí pode jménem »novokřtěnci« nebo »toufaři«, byli takovéto jejich výrobky důsledně nazývány buďto jako (nádoby) »novo-k ř t ě n s k é« nebo »tou f ar s k é«. Slovo »toufar« (adj.