všech způsobův k smytí černosti jeho, změniti nemohl, ale bolest od mytí nemocného jeho učinila.

Žena jedna pracovitá jsouc, děvky měla. Ta obyčej měla, vždycky v noci je ku práčem svým buditi a při tom se kohouty zpravovala. Děvky ustavičnými pracemi trápené jsouce, umínily, aby domácího kohouta zabily, proto že vždycky v noci vzbuzuje hospodyni. I přihodilo se, když to učinily, že u větší zle upadly, hospodyně nevědouce hodiny, neb již kohoutího zpívání neslyšela, ještě raněji než prve je zbuzovala.

Leta Páně 1630, stalo* se na hranicích Polských, že jdoucímu muži, který na ramenou sekyru nesl, na týž cestě druhý muž, pod ramenem chleb nesouce, na proti jdouc i potkajíce se ten a tou sekyrou druhého, tak náramně udeřil a jeho* bez milosti zabil, chléb od něho vzavše, odešel. I natrefí nedaleko ves. Do hospody vejda chléb na čas s chutí jedl, to vidouce hospodář, toto muže se tázal, zač by ten chléb byl. Odpovídaje on, že by jednu duši stál. Nad tím hospodář ustrnul, mlčíce, ale po druhé přistoupil, tázal se jest jej, aby jemu oznámil, zač by ten chléb byl. Nápodobně takovou odpověď dostal, že by jednu duši stál. I přitrefili se k tomu jiní lidé, kteří rovně tou silnicí jeli, a v té hospodě se zastavili, vypravujíce, že nedaleko od té vsi, nějaký umrlý člověk na cestě leží, an mu z těla a z hrdla krev teče, který zaj,istě nedávno zabitý býti musí. Na to hospodář ozval řkouce: »Hej, ať to ta duše jest, která toho ten chléb stála.« Ten pak vražedlník předce od toho chleba s chutí krájí a jí, řka: »Což mám dlouho zapírati, neb se znám k tomu, že ta duše jest.« Na to ihned hospodář k právu šel a o tom hrozným skutku jest oznámil. Tu mordýř k právu vzat, vyznal se jest a nezapřel, což když jest učinil, nemíníc utecti, i nad to nade všechno žádal, aby jej ve jménu Božím již chyceného, k vrchnosti dali a s ním podle zasloužení jeho a spravedlnosti dalo, neboi že za to Pánu Bohu děkuje, mluvíce on, že jest tak k tomu přišel a sám nad sebou mord nespáchal. což již dávno myslil učiniti, neb jej náramně hlad trápíce, ani umříti nemohl, pročež raději sobě vymyslil takové zločinství spáchati a tady sobě svých dnův života ukrátiti, než aby sebe měl sám zmordovati, tak tělo i duši stratiti za takový pak oučinak, snadně jest pokání činiti a Pána Boha za odpuštění prositi, právě v rozmyšlování takovým, ten muž s chlebem se natrefil, kterýho z velkýho hladu zabiti před sebe vzal.

Leta 1673, 13. ledna ve Frangeštejnu v Slízsku (Slezsko) trhán byl jeden hrobník rozpálenými kleštěmi od noh až k hlavě, kolem lámán a naposledy za živa spálen. Žena jeho a děti utraceny, nebo on přes ošum let mrtvá těla vykopával, srdce jejich a jazyky vyřezavše, na prach spálil, mezi jiný