svou zde zakopal, na kteréžto místo každý dem přicházejíc, vždy ohledával. Jeden pak z dělníkův vyčíhal jeho a vyrozuměv, co by to bylo, vykopal tu kouli zlata a pryč ji odnesl. Potom přišel lakomec, prázdné místo nalezl, i počal naříkati a sobě vlasy trhati. Uhlédav ho jeden tak velmi naříkajícího a vyptav se na příčinu, pravil k němu: »Msdle příteli, nenaříkej tak přílišně a nermuť se bez potřeby, nebo maje, neměl si toho zlata; již nyní vezma kámen, místo1 zlata polož a potom mysli tak, jako by zlato* leželo, rovně ho takový užitek míti budeš, neb jakož vidím, kdy jsi zlato měl, nikoli si ho sobě k užitku, jako jiné zboží k užitku přivésti nemohl.«

Myslivcům laně utekši, pod dřívím se schovala a když oni maličko jí pominuvši, ona počala listí jísti a když se listí hej-balo, myslivci hned zase se obrátili a opravdu domyslivše se, že by zvěř pod listím byla. šípem jí zastřelili a ona umírající řekía spravedlivě: »Já toto bezpráví trpím, sasb sem neměla toho, jenž mně zachoval, v ničemž hněvati ani ho čím urážeti.«

Pes zahradníkovi do studnice upadl, zahradník chtíc mu odtud pomocti, za ním slezl. Pes domnívajíce »3, že proto dolů lezl, aby ho tam hlouběji strčil, obořiv se na něj, ukousl ho. Zahradník zase leza s bolestí a řekl: »Spravedlivě mně se stalo, neb jsem. chtěl mordíři svému pomocti.«

Pastýř nalezše mladé vlčátko, vzal je a, se psy je choval. Odchovavši se pak to vlče, kdyží vlk ovci vzal, se psy jej honilo. Psy když ho uhoniti nemohli, zase se vrátili, vlče to předce běželo, až vždy vlka dohonilo. A když s vlkem té ovce požilo, teprva se zase vrátilo. Pakli kdy vlk žádné ovce neuchvátil, on sáni tajně jí udávil, a se psy snědl, až se toho pastýř domakal, a vyrozuměv té věci, na dřevě ho oběsil.

Žena jedna majíc muže vožralého, chtěla ho ráda toho neduhu zbaviti, i vymyslila sobě takto, že by několikráte opilstvím jeho obtíženého viděla a kterýž by nic jako umrdlý nežil, když by se toho opět dopustil, vezmoucí jej na ramena, že ho chce do hrobu donésti a tam položiti. Učinivši tak, odešla od něho, hádající pak, že by již vystřízlivěl, přistoupivši na dveře u hrobu potloukla, On se tázal, kdo tluče na ty dveře, ona odpověděla, že mrtvým pokrmy nese. Muž její odpověděl, prose ji, aby mu jísti nenosila, ale raději píti přinesla a že by jej tím rmoutila, když mu zmínku o jídle a ne radši o pití dělá. Žena udeřivši se v prsy pravila: »Běda mně nešťastné, ani chytrost mně již nepomáhá, ty muži můj, netoliko si mně se neopravil, ale mnohem hůře tobě se děje, neb ten neduh v přirozenost tobě se obrátil.«

Mouřenína sobě jeden člověk koupil, domnívaje se. že by tělo jáho nedbanlivostí černé bylo; tehdy vzav ho sobě domů,