volána byla k výslechu, shledalo se, že přemrštěně povídají, obě ženy, jak paní, tak i dívka, a tak pátrání po pokladu ponecháváme budoucnosti s přáním šťastného nálezu.« V době od roku 1695 do roku 1787 stal se tedy z bezhlavého jezdce již bezhlavý premonstrát, a zároveň vymyšlen nový důvod, proč nešťastník odsouzen byl k překotnému objíždění. K výpovědi oné dívky mohu dodati, odkud asi její »duch« věděl o pokladě v strahovském kostele ukrytém. Dívka slyšela patrně někde vyprávěti, že v strahovském chrámě schován byl poklad u oltáře sv. Martina. Byla to pravda! Za 301eté války dal skutečně přenésti president válečné rady císařské hrabě Jindřich Šlik, jenž bydlil v paláci svém na Pohořelci (kde nyní Paedagogické musetim Komenského) značnou peněžitou hotovost, zlaté a stříbrné náčiní, před nepřítelem na Strahov, kde za noční doby, aby členové kláštera o tom nezvěděli, dal s vědomím opata ukrýti vše za oltářem sv. Martina. Švédové však, doslechnuvše se o tom a prohledávajíce kostel i hrobky, našli konečně poklad ten v polovici listopadu r. 1648 a odvezli ho za hranice.

Opat Vít Seipl navštívil r. 1695 město Kounice na Moravě, kde stával kdysi klášter premonstrátek. Tam slyšel od stařenky, která bývala ženou kuchaře u kardinála Františka z Dietrich-šteina, že když se přiblížil čas kardinálovy smrti, kdy nemohl se již pro vetchost ani pohybovati a všecek zimomřivý byl, musilo jej několik žen, mezi nimiž i tato stařenka bývala, s místa na místo v prostěradlech přenášeti a různými prostředky zahřívati. Kardinál měl prý ve své ložnici také obrazy sv. Františka, Benedikta a Norberta. Když už byl smrti blízek, ukázal prý okolostojícím na tyto obrazy prstem a pravil: »Tohoto, sv. Františka, se tak nebojím, že bude na soudu na mne žalovati a proti mně státi (neboť kardinál nazýval se František a františkánům i kapucínům na Moravě několik klášterů vystavěl), ale těch druhých dvou se obávám, že před soudnou stolicí Boží ode mne účty žádati budou.« Kromě toho slyšel opat Vít, že když z pobořeného kláštera použito bylo kamení na jakousi stavbu ve hradě, byl prý celý hrad znepokojován strašidly a duchy, kteří veliký hluk působili proto, že části bývalých příbytků pro řeholnice použito bylo — pro obydlí osob světských. Také místní farář vyprávěl, že ěastěji vídal jakéhosi bílého kněze s brevířem procházeti hradem. Kníže Ferdinand z Dietrichšteina, jemuž tou dobou panství náleželo, vždy navštívil zpustošený klášter v podhradí, kdykoliv do Kounic přišel, a tam prý naříkal na to, že kardinál panství to rodu získal. Poručil též každého roku dáti faráři několik měřic ovsa, aby sloužil 12 mší sv. za usmíření duší zemřelých řeholnic s rodinou dietrichšteinskou. Také choť hejtmana kounického panství, jenž