požíval zahrady, kdysi abatyši patřící, stěžovala si, že nemůže zahrady té v klidu užiti a že ze všeho velmi onemocněla. Proto dával hejtman každého roku sloužiti mši sv. po svátku Dušiček za zemřelé v klášteře pochované.

Když pak opat Vít sám dne 24. května navštívil zříceniny kláštera a stanul v hlavní bráně kostela, jsa pln obav, aby na ohroženém místě nebyl zříceninami zasypán, sletěli k nohoum jeho tři vrabčíci, což opat, odvolávaje se na výrok sv. Augustina: »Vrabec bude míti domov stálý a skončí se trápení jeho,« považoval za dobré znamení, že klášter záhy povstane ze zřícenin. Předtucha opatova náhodou se vyplnila, neboť r. 1698 získal sám trosky klášterních budov od Leopolda Dietrichšteina, syna výše uvedeného knížete Ferdinanda, a vystavěl na tomto místě do r. 1699 chrám a residenci pro dva řádové kněze. Před vysvěcením tohoto kostela vyprávěl pražský arcibiskup opatovi tuto pověst o kounickém klášteře:

Když před 25 léty, jsa generálním vikářem olomouckého arcibiskupa knížete Liechtenšteina, visitoval diecési, bylo mu vyprávěno, že kterýsi měšťan z Kounic nalezl ve zpustošeném kostele lebku. I odnesl ji domů a vložil ji pověrečně do holubníku za napajedlo holubům, aby hodně se množili a mor jich míjel. O půlnoci viděl však ten muž, kterak ubírá se kolem něho velká řada bíle oděných jeptišek, z nichž poslední byla bez hlavj<. Tato, ač neměla jazyka, nařizovala muži na lůžku ležícímu, aby hlavu její zase do kostela vrátil. Muž však nedbal toho. Následující noci totéž bezhlavé tělo opakovalo příkaz s výhružkou, že neučiní-li to, ztratí hlavu sám. Přestrašen opakujícím se zjevením, vyhověl příkazu a vidění pak přestalo.

Metropolitní kanovník u sv. Víta v Praze Tobiáš Becker sdělil zase r. 1696 opatovi Seiplovi jinou pověst. Když byl ještě děkanem v Hostinném, slýchával od starých lidí, že asi piil míle od Hostinného stával kdysi klášter premonstrátského řádu, jehož trosky dosavad lze viděti. (Premonstráti neměli v té končině nikdy kláštera. Patrně jde tu o probošství »Labská«, Albia, řečené, které v předhusitských dobách stávalo ve vsi Klášterci, nebo též Klášterní Lhota zvané, a náleželo benediktinskému klášteru v Opatovicích). Klášter ten býval bohatý a proto kterýsi muž, kouzlům věřící, chtěje nalézti v rozvalinách poklad, vnikl do podzemních sklepení. Skutečně vytoužený poklad nalezl a odnášel si klobouk naplněný penězi. Při tom však uslyšel výstražný hlas ducha, aby po druhé neopovážil se k pokladu přijíti, nechce-li, aby mu byl krk zakroucen. Přes tuto výstrahu, žádostiv jsa zlata, vnikl ještě jednou do sklepení, ale nalezen byl později mrtev, maje krk do zadu zvrácený. Po nějaké době napadlo některým měšťanům z Hostinného, že dají