ných sil, neboť usedla prý na tom místě, kde oheň nad střechu pronikati počal, bílá holubice podobně, jako stalo se r. 1689 o velkém požáru pražském, kdy také bylo viděti bílou holubici obletující budovu semináře, která jako genius chránila kolej před návalem plamenů.

K roku 1695 uvádějí Strahovské letopisy pověst, o níž stala se zmínka již r. 1901 v Českém Lidu (roč. X., str. 209). Tam uvedeno jest, že od Strahova jezdí po Hradčanech na bílém koni o půlnoci bílé strašidlo (podle pověstí pražských), bezhlavý jezdec v rouchu praemonstrátském, hlavu drží na klíně. Byl potrestán za to, že nechtěl hned, kdy byl zavolán, odebrati se k nemocnému, aby se nevytrhoval z hříšné hry. Pověst provázena jest kopií rytinky z r. 1787, na níž zobrazen jest na bílém, trojnohém oři premonstrátský řeholník se svojí hlavou v náručí, kterou nešťastně si srazil, spěchaje k nemocnému. V pozadí spatřuje se Strahovská brána a průčelí tří domů, stávajících ještě za mé paměti na západní straně Pohořelce a kamenná hráz rybníka, jenž prostíral se před palácem Kolo-vratovským (nyní u Kunraticů).

Zajímavo jest sledovati, jak tato pověst povstala a jak se ponenáhlu odívala rouchem vždy větší sensaěnosti. Strahovské letopisy za opata Víta Seipla vypravují již r. 1695 toto: »V Praze koluje od dávných časů až podnes rozšířená pověst, že jakýsi bezhlavý jezdec jezdívá o půlnoci sem a tam po Malé Straně, nejvíce však Úvozem (Hlubokou cestou) až k rybníku na Pohořelci, a to na bílém, ale toliko trojnohém koni. Objevuje se zvláště tenkráte, když Smrt, známá jezdkyně s rukou na záhubu lidí kosou ozbrojenou, chystá se na báječném oři smrtelnou ranou postihnouti některého ze strahovských bratří. Pravdivost pověsti té nedala se však posavad nikterak doklady zjistiti. Ale tohoto léta ohlásila se kterási dívka, asi 18 let stará, uvádějíc, že bývá v noci od jakéhosi ducha strašena, a že onen bezhlavý jezdec proto byl odsouzen k trestu objížďky, protože neukázal, jak povinností jeho bylo, převeliký poklad, který v našem kostele před propuknutím husitských bouří byl prý ukryt. Toho trestu pak že bude zbaven teprve tehdy, až poklad bude objeven. Aby se to uskutečniti mohlo, bylo prý jí rozkázáno, aby k nám došla a ohlásila, že poklad ten ukryt jest u oltáře sv. Martina a tam že čeká na své vyzdvižení.

Ačkoliv dobře známa jest povídavost ženského pohlaví..., přec uznal jsem za dobré po sdělení těchto věcí dívku onu vyslýchati. Ale ta, dosti pevně trvajíc na pravdivosti svých výpovědí, odvolávala se, aby se jí spíše věřilo, na svoji paní, u které se učila vyšívati, že i ona o té věci ví a že nejednou onoho ducha mluviti slyšela. Když pak také tato žena před-