Radnic na Plzeňsku, tedy za starodávna panství jejich od Ohře až na Mži, ze Žatecka přes kraj Rakovnický až do Plzeňska sahala. Na Eakovníce také byl dům pánů Laubských z Lubu, pánů na Senci. Též dům pánů Horů z Ocelovic. Tak i dům pánů Rensper-grů z Držkovic, pánů na Skřivani a na Všetatech. R. 1652 dům p. Vratislava Albrechta Radnického a j. v. nalézáme.

Však ale po bitvě na Bílé Hoře r. 1620, po které do země se množství cizozemců, Vlachů, Francouzů, Španielů, ale nejvíce Němců vedralo, usadilo a veliké množství sobě statků po Čechách a na Moravě zakoupilo, zvláště když vydán rozkaz Ferdinanda II. r. 1624, aby všickni Čechové, jenž jsou věrni vyznání akatolického, buď se ke katolictvu obrátili, aneb své statky prodali a ze země České se vystěhovali: Tedy někteří raději se ke katolictvu obrátili, jiní opět své zboží lecjaks prodali a do zahraničných zemí se vzdálili a pro vírů odnárodnivše se, poněmčili, kterých se dle dějepisů českých přes 30.000 rodin počítá, pročež mnozí rytíři a pastýřové duchovní s osadníky svými z Čech se vystěhovali, takže po vykročení z Čech a Moravy, jejich osady pusté (leckdes na osadách s několika rytíři a ověičkami českými ku katolictvu obrácenými) pozůstaly.

Tím během skrovného pozůstatku a počtu duší katolických z velikého nedostatku téhož času na duchovenstvu katolickém byla nevyhnutedlná potřeba několik osad farních k jedné toliko hlavní okolní osadě farní a kostely přivtěliti. Taková osada pastýřem katolickým (by]a-li česká, tedy mnichem polským, anebo byla-li ěeskoněmeeká opět mnichem a učitelem německým) se osadila, jenž jazyka českého neznali, tedy takovou osadu českou učitelové po-němčovali. Jinak jim nebylo lze konati. Na příklad toho posud na Libochovicím vidíme, že Dubská, Křesejnská, Solanská, Klapská, Slatinská a Chotěšovská fara k okolní faře Libochovické přivtě-leny byly. S Peruckou farou na Rakovnicku Černochovská a Te-lecká (dolecká) spojená. S Hrubobělskou osadou na Boleslavskii opět spojena Mšenská, Kadlínská, Sudoměřská, Skalská, Malobez-dězské, Okenská, Katusická, Kovanská, Čistecká, Kuřivodská, Krupská a jiné na 3 a 4 hodiny cesty vzdálené sloučeny byly. To potvrzuje matrika nejstarší Bělská r. 1635, kdež Jan Petr Parvus farářil. Když ale Švédové v třidcetileté válce (od r. 1618—1648.) Bělu vypálili, měšťanostu Pšeniěku trýznili, tamní mnichy pronásledovali, a jednoho mnicha s sebou vzali a na České Lípě ho prodali, byl přinucený Bělský farář Parvus do Mšena se přestěhovati, kdež dle tamní matriky, jak Mšenské, tak Bělské r. 1672 úřadoval. Tak se stalo i na ostatních krajích, jak v Čechách, tak na Moravě.

Po vystěhování mnohých Čechů a Moravanů do ciziny, pozůstalo v Čechách ještě na 900.000 duší českých, mezi kterými vedraní Němci sídlili, kteří se ale časem svým mezi touto hrstkou