V hlavní osnově shoduje se s tímto podáním jiná verse bulharská; žena otřela obilím znečištěné dítě, Bůh se rozhněval a chtěl klas, který šel až od kořene, odtrhnouti, ale na prosbu psa nechal aspoň svrchní část klasu.18) — V Bulharsku rozšířena jest i varianta této legendy, vyskytující se i jinde, v níž se vypravuje, že původně místo sněhu padala na zemi mouka, ale když žena očistila dítě své kůrkou chlebovou, Bůh zaklel mouku, aby se stala sněhem.19)

Také Slovincům je legenda tato známa. V Štyrsku zachovalo se podání, že svého času obilí bylo mnohem úrodnější než nyní; klas sahal od kořene až k vrchu. Lidé stali se však tak opovážliví, že matky děti své pšenicí otíraly. Boha to rozhněvalo. Byla právě doba, když obilí začalo dostávati klasy. Bůh vzal za klas, chtě jej sesmyknouti, potom ještě málo posečkal a ohlížel se, zdali lidé budou za chléb prositi. Nikdo neprosil. Tehdy Bůh poněkud popotáhl a opět čekal, a tak pětkráte. Když konečně klas byl už jen jako prst dlouhý, psík usedl před Boha a předníma nohama za chléb prosil. Proto Bůh klasu úplně neodrhnul. Kolikráte pak ustal a na prosbu čekal, tolik lze nyní na obilním stéble kolének viděti.20) V jiném variantu slovinském se zase prostě jen vypravuje, že kdysi byly šťastné časy na světě. Země rodila všeho obilí, že nebylo lidem třeba tak se namáhati. Pšeničné stéblo bylo samý klas od spodu až na vrch. Lidé si už ani Božího daru nevážili a pohrdali jím. Bůh se rozhněval a proklel zemi, aby už nerodila. Pšeničné stéblo vyrůstalo bez klasu a bez zrna. Přišly časy, že horších nikdy nebylo na zemi. Lidé strádali hladem, že se z nich až kůže loupala. Šli před Boha a prosili ho, aby se udobřil. Bůh jich neslyšel. Tehdy zvířata šla ho prosit, ale ani ona nebyla vyslyšena. Naposled pes vybral se před Boží trůn. Byl parný den, pes těžko dýchal, a jazyk mu visel z huby. Tam padl před Bohem a prosil ho, aby zemi vrátil úrodnost, ježto s člověkem musí i on strádati, ač byl člověku vždy věrný služebník. Bůh se nad ním smiloval, a od té doby je klas pšeničný tak dlouhý jako psí jazyk visící z huby. Proto třeba psu chléb dávati a kočce ne, neboť dáš-li jí chleba, třese jím v hubě, aby setřásla s něho svatého Ducha a požehnání Boží.21)

S legendami východních Slovanů souhlasí lotyšská verse. Za dávných dob klasy byly dlouhé a rostly do samé země. Pán Bůh chodil po zemi a žebral. Přišel do chaty, kde žena pekla blínce (svítky) a prosil, aby mu také dala, Álě ona naříkala, a když se jí právě dítě znečistilo,