A teď:

Neumíme si vysvětliti, jak se tato druhá část říkadla dostala k první, ale napadá nám: nemohly by v ní „samý vejce" o štědrý den znamenati vůbec blahobyt proti klevetům, která se rodí nejlépe při ničemnosti a psotě a bídě. Vede nás na to mínění právě veliká cena a vážnost vejce, která v chodských podáních o vejci, jak jsme se přesvědčili, vůbec tak mocně vyniká.

Ještě nesnadněji jest však potom vysvětliti podání: Zdá-li se o vejcích — kleveta! To jistě, že mají Chodové — vlastně Chodky — z nějakého snáře!

Děti chodské dědí ještě o vejci obecné hádanky: „Bílý vyhodíš a žlutý spadne" a „Znám soudeček bez vobroučků,9) je v něm dvojí víno a přece se nezmíchá!"

Končíme myšlénkou, dnes už také podáním, jež jsme slyšeli od starého Choda: „Vejce, vejce," pravil, „bejvalo jich u nás! Eště když začely tuty peníze, dostál jich v hospodě — deset za šesták!" . . . Ty zlaté staré časy!

Bulhaři vypravují toto: Jedna žena šla na sv. lliju na nivu žíti, jakkoliv věděla, že je Hin den, kdy na poli pracovati se nemá. Sv. Ilija rozhněval se na ni, ale ještě to snesl a mlčel. Třeba věděti, že v ty časy každý klas dával půl míry pšenice. Žena ona nepřestala na tom, že v takový svátek pracovala, ona zhřešila ještě více. Bylo s ní na poli dítě i znečistilo se; ona vzala obilí a otřela jím dítě. Tehdy sv. Ilija pozbyl již trpělivosti, poslal hrom a blesk, i chtěl zničiti obilí a umořiti lidi hladem. Zjevil se Ježíš Kristus a tázal se sv. Ilije: „Co ty, Ilijo, chceš učiniti?" — Sv. Ilija odvětil: „Chci vzíti všechno obilí a umořiti lidi hladem." I vypravoval Kristu, co žena učinila. Tehdy přiběhl psík, uchvátil několik klasův a řekl: „Zůstavte aspoň mou část!" A tak psí jást zůstala, a ostatní obilí zničeno. Lidé vzali od psa semena a zaseli če. Takým způsobem jíme psí část, a proto třeba vždy psa krmiti.1') —