Stručně vzpomeneme, ještě než odbudeme červená vejce nadobro, dvou zvyků souvisících s červenými vejci. První jest zvyk podkladu náboženského : Na Boží Hod velikonoční dává hospodyně chodská v kostele požehnati několik vajec — červených nebo také bílých — s „mazancem" a kouskem masa a z toho pak dostane každý člen rodiny, až se vrátí z kostela. V mnohých domácnostech, zvykům starým ještě věrných, ničeho na Boží Hod nepožijí, dokud by nebyli jedli z tohoto svěceného. Drobty z toho se spálí, a skořápky s vajec uschovají se jako věc posvátná". Pověrečná mysl pak těmto skořápkám přidala i zvláštní moc léčivou a proti hromu. Původ zvyku toho jest snad ještě z doby, kdy se v církvi šetřilo postu, takže se ani vajec nepožívalo po celý půst čtyřicetidenní: proto dávali je žehnati, když jich znova začínali požívati.

Druhý zvyk jest jakési opakování „červených vajec", v skrovnějších ovšem rozměrech. Na „zprovodní neděli", totiž — první po velikonoci — vaří se zase vejce, jen že už obyčejně jen bílá, a zase je dávají děvčata chlapcům, jen že už také méně, děti zase poukujou atd.

Zejména pak — to je při tom nové — navaří už v sobotu každá hospodyně hodný hrnec „vajec na rosol", t. j. vaří je v kmíne a slané vodě, a když je uvaří, naklepá skořápku a nechá vejce v téže vodě až do zítřka. Těmto vejcím říkají klechtny5) a ten název přešel potom na celý zvyk. Dali nám sami rodáci na původ toho zvyku vysvětlení, kterému není proč nevěřiti: začly prý klechtny odtud, že se „na červený vejce" mnoho vajec spotřebuje, mnoho se jich rozdá, a jak jsme se přesvědčili, musí rozdati, takže doma málo jich zbude neb i žádné; za týden pak slepice nanesou nových a — na koho by se bylo nedostalo, může si to potom nahraditi. Někteří už nyní na klechtny zapomínají a někteří už i zapomněli.

Ještě pozorovati v podání chodském o vejci jednu spojovací nit, uvázanou na vejci, a to jakožto na důležitém předmětu hospodářství. „Vejce znáš, kam je dáš," s přesvědčením chválí hospodyně chodská, která nemá o vajíčko nouze a druhá „učeně" jí přizvukuje: „říkávají — vejce se rovná věrdunku masa!" To už je sice poněkud nadsazená cena, ale přijde čas od času hokynář, a ten hospodyni vysází pokaždé pěkný groš za vejce bez „nadsazení" : jaký tedy div, že majíc tak znova a znova své zděděné chvály vejce prakticky potvrzované, s největší bedlivostí hospodyně chodská o vejce se stará a všech starodávných ná-odův a prostředků k tomu, ať vskutku platných, ať jen pověrečných, álně šetří.

Ta péče jeví se už při nasazováni. Má se především dáti pozor na znamení, kdy se mají kuřata6) líhnouti. O těchto znameních mají hospodyně chodské „základ vědění" od rozličných planetářů a snářů, ale je přec zajímavo, co se z toho ujalo a dochovalo.