sace a vniká do všech jejich vrstev. Novomalthusíanism, jenž jest jeho nositelem a mluvčím, jest proto chápati především jako zjev sociální, jenž působí na individua jako každé jiné hnutí. Vznikl v ovzduší velkého města, jest plodem evropské kultury velkoměstské. Není třeba jí zde blíže analysovati a charakterisovati, stačí poukázati na to, jaký nastal vůbec převrat v celém duševním životě evropského lidstva, v nazírání náboženském, mravním, uměleckém atd.

Novomalthusství jsouc výsledkem změn v celém charakteru moderního evropského člověka, jak utvářil se v středisku naší kultury nynější, ve velkoměstě, existuje jako hnutí, které vždy dále se šíří, a jednotlivec chtě nechtě musí se s ním vypořádati. Někdo bude mu klásti větší, jiný menší odpor, rozhodovati bude jeho vnitřní ustrojení, nazírání náboženské, mravní, postavení sociální, vzdělání atd. atd. — ti, kdo budou studovati výsledky, budou mluviti o vlivu vzdělání, náboženství, blahobytu atd. na plodnost — nejmocnější pohnutkou, aby se mu podřídil, bude pak jeho egoismus. Zmocní-li se širokých mass evropského lidstva a nabude-li práva zvykového, nelze pochybovati o tom, jaká bude jeho budoucnost.

Novomalthusské hnutí přeneseno bylo i na půdu českou, zachytilo se v Praze, kde jako ve velkém městě byla půda připravena, po případě i v ní vzniklo bez cizího popudu samo, a jak jsem ukázal, z Prahy proniká na český venkov. Jak se к němu postaviti?

Obyčejně posuzuje se s hlediska ethického. Zaujmouti toto postavení nechci, jednak nutno jest s novomalthusstvím souditi zároveň celé ovzduší, v němž vzniklo, především však soudy ethické nemohou míti platnost všeobecnou. Pojmy mravný — nemravný, dobrý — špatný jsou relativní, co dnes je dobré a tedy mravné, může býti zítra, za století, špatné. Představme si, že nynější vzrůst lidstva geometrickou řadou potrvá několik tisíciletí, třeba několik desítek tisíců let — jednou musí přijití stagnace. Pak nemůže býti nemravným, co je nutným.

Řídí-li se však pojem mravnosti podle prospěšnosti celku, pale zní otázka: je-li za nynějších poměrů a v nynější době omezování plodnosti v intencích hnutí novomalthusského zjevem zdravým či nezdravým? Podle toho, jak dopadne odpověď, jest zaujmouti stanovisko.

Poměry zajisté ještě z daleka nejsou takové, aby mohly vzniknout! obavy, že se lidstvo neuživí. Volné, nevzdělané půdy jest ještě příliš mnoho a zemědělské těžení z daleka nedospělo ke krajním mezím; zintensivnění jeho poskytne ještě výživu množství několiko-násobnému. Dnes národové, kteří cítí v sobě sílu a chtějí opravdu žiti, netáží se, je-li pro ně dosti potravy, ale snaží se zaujmouti již nyní co nejvíce místa, aby jejich národní bytí zapustilo na něm své kořeny.

Co platí pro národy velké, nemůže neplatíti pro nás jako národ malý, jemuž otázka bytí zůstane přece jen vždy otázkou živou. Naším ideálem nemůže býti nadprůměrná plodnost národů málo pokročilých, v jejíchž příliš četném potomstvu řádí zpravidla smrt, ale ještě méně může jím býti novomalthusství, systém, jaký téměř naskrze pronikl Francii.