срак jest třeba nazvati zjev ten zdravým, neboť vysoká plodnost a zároveň vyseká úmrtnost jsou důkazem primitivních poměrů, nehospodaření s lidskými životy a tudíž nízké kulturní úrovně.

Začátkem nynějšího století však přirozená měna v Německu nabývá takového rázu, že vynucuje si všeobecnou pozornost. Plodnost klesá tak rychle, že již i absolutně porodů ubývá. Největšího čísla novorozených bylo dosaženo roku 1901 (2,097.838), o 10 let později, v roce 1911, napočítáno porodů o 170.000 méně. Za krátkou dobu 10 let klesla natalita z 36-9°/00 na 29-5°/00. Současně však úmrtnost neomezuje se již měrou tak rychlou jako v době dřívější, následkem čehož skutečný přírost počíná se již i absolutně omezovati. Dosud jest sice přirozený vzrůst německého národa velmi vysoký, o nějakém cdlidňování nemůže stále býti řeči, ale první příznaky onoho procesu, který nejdále dospěl ve Francii, jsou tu a situace, v níž se octl francouzský národ, odstrašuje od napodobeni. Proto tolik se věnuje populačnímu problému pozornosti právě v Německu a v nej novější době vyvolala tu otázka klesající plodnosti celou malou literaturu.

Čím si vysvětliti omezování porodů a kde hledat! příčiny tohoto zjevu? Německá věda po nich pátrala a došlo při tom i к několika velmi zajímavým kontroversím vědeckým.

Vědecky hnul první touto otázkou P. M o m b e r t. R. 1907 vydal „Studien zur Bevölkerungsbewegung in Deutschland". Pozoruje nata-litní číslicí v různých krajích Německa, srovnává ji se stavem vkladů ve spořitelnách a počtem spořitelních knížek a dospívá к závěru, že mezi zámožností obyvatelstva, jejíž mírou jest jeho spořivost, a množstvím porodů jest příčinná souvislost. Čím větší zámožnost a jako důsledek toho zároveň čím větší kultura, tím menší plodnost a obráceně čím více chudoby, tím více dětí. Poněvadž pak nemůže býti o tom pochyby, že v Německu vzrostl národní blahobyt v posledních desítiletích velmi silně a životní úroveň širokých vrstev lidových se povznesla, máme dánu základnu, z níž jest posuzovati moderní omezování plodnosti. Jest jen důsledkem rostoucího blahobytu, šířící se kultury a prýští ze změny, jež obojí působí v nazírání evropského lidstva na život.

Klassickým přímo způsobem dal tomuto nazírání výraz jeden z nejlepších národohospodářských theoretiků německých přítomné doby, profesor mnichovské university Lujo Brentano v studii „Die Malthussche Lehre und die Bevölkerungsbewegung der letzten ■Dezennien." (pojednání histor. tř. král. bavorské akademie věd. XXIV., 1909, 565—625). Brentano má pěkný sloh, příjemně se čte, a jeho práce mají proto neobyčejný vliv. Souvislost mezi vzrůstem blahobytu a ubýváním plodnosti, již považuje za, dokázanou, snaží se vysvětliti i psychologicky. Na str. 606. píše ną př.: „S přibývajícím blahobytem a přibývající kulturou roste rozmanitost lidských potřeb; při vystupování jiných potřeb uplatňuje se také vzhledem к ukájení pohlavního pudu zákon Gossenův, podle něhož člověk, toužící po nej-větším množstvím libých počitků s ukájením potřeby tam přestává, kde pokračování v jejím ukájení připravilo by mu menší požitek, než ukájení jiné potřeby, jehož by se jinak musel zříci."

Spis Brentanův podrobil ostré kritice Karl Oldenberg v článku „Über den Rückgang der Geburten- und Sterbeziffer", který vyšel