str. 33
nostem. Znamenitě zachytil obrázek stínání kohouta ještě r. 1909 Dr. V. Tille: *)
V neděli na sklonku září 1909 šli jsme se podívat odpoledne do Brné na slavnost stínání kohouta. Brna je dvůr a několik chalup s hospodou mezi Potštýnem a Lopotnicí. Za vypranými záclonami a za 1'uch-siemi v okénkách hospůdky hemží se pořadatelé a hudebníci chystaného »obřadu«, děti se kupí před vchodem, a pod okapem pobíhá »baba«, opilý vousáč v špinavé ženské sukni, špinavé růžové jupce, s hlavou zabalenou do staré šály. Hrubými gesty a slovy naráží stálo na svoji proměnu a bezradně snaží se udělati vtip. »Žid« má aspoň trocha humoru ve svém úboru. Oblékl rozedraný, šosatý kabát, připjal si zrzavé vousy ze zaječí kůže, nalíčil obličej křiklavou červení a na hlavu narazil si dětský plstěný klobouk, krvavě červený. Na rameni nese děravý pytel, vycpaný hadry a v rukou otáčí čerstvou zaječí kozí.
Po dlouhém váhání vybral se po čtvrté hodině průvod na louku za dvorem. Vedl jej mladý člověk, čistě oblečený, který konal svůj úkol velmi vážně. Na tyči nesl okrouhlé prkénko, ověnčené a na prkénko tiskl rukou do věnce květin silného kohouta. Svěiležlutavý kohout s kovově lesklými pery obrací zlostně krásnou a smělou hlavičku, jeho tvrdé, černé oči těkají neklidně po zástupu lidí. Za kohoutem vřískají hudebníci ve vojenských čepicích do zohybanýeh, potlučených plechů, za nimi jde několik mladíků s bílými šátky v rukou, voják na dovolené, děvčata ze dvora s kytičkami a hromádka dětí. Jdou mlčky až za dvůr, kde na louce mezi několika chalupami stojí vysoká tyč s pestrou kytkou na vrcholu a vedle ní židle s dvěma překlopenými talíři.
Hudebníci usedlí na mez, mladíci se postavili k tyči, děvčata k plotu u chalup a trochu obecenstva a dvorské zdi. Hoch s kohoutem odešel as dvacet kroků od tyče, přikryl kohouta ošatkou, prostrčil mu hlavu vyříznutým otvorem a sedl k němu na bobek. Hudebníci zahráli vřískavý tuš, žid a bába počali se navzájem tlouci a honiti smějící se děti — a »obřad« počal. Hoši jeden po druhém brali šátky, poskládané na lenochu židle, zavazovali si oči, učinili několik kroků směrem ke kohoutoví a hodili cep do trávy. Šátek nikomu nezakrýval zrak, nikdo se též nedal zmást otáčením kolem tyče, ale nesnažil se pravidelně také zasáhnouti cepem kohouta. Naopak, úmyslně nedbale naznačovali, že je to jen forma, jejíž hlavním důvodem je těch několik drobných, jež potom každý kladl mezi překlopené talíře. Hoši se rychle vystřídali, chodili také pro děvčata, a stalo-li se, že někdo vskutku projevil úmysl popojít ku kohoutovi, utíkal s ním jeho hlídač již z dálky. Žid s babou snažili se zatím marně rozveselit trochu účastníky i obecenstvo svou rvačkou i honbou za kluky, a šli si pak svorně vybírat svůj příspěvek, stejně jako mládenci, jimž se diváci z obřadu vykupovali.
Den se již krátil a u tyče zbyli jen pořadatelé; z těch si jeden konečně uvázal šátek na čelo, šel přímo k ošatce s kohoutem a uhodil
*) V. Tille: Národopisný Věstník českoslovanský. V Praze 1910, str. 161 až 165.