nou neděli smažený hrách, »pučálku«. Na Zábfežsku již týden před smrtnou nedělí děvčata prosila po dědině hrachu na pučálku: »Déte nám trochu hrachu na pučálku, budem strojit Smrť.« Když se mládež z obchůzky vrátí, jídá v tom domě, kde se smrt strojila, společně pučálku.

Starodávný ráz mají také popěvky obřadné. Některé shodují se doslovně s písněmi, zapsanými v památkách staročeských. Není pochyby, že i tyto obřady a zvláště koledy, popěvky, rázu starého, obsahem i formou, zahynou stejně jako v Cechách. Poskytne pak vždy tato naše sbírka hledaného poučení, jak až do století XX. z let pradávných udržoval se mezi lidem hlavně na Moravě a ve Slezsku něžný obřad na oslavu příchozího jara.

Zdařilý obrázek (příloha) poučuje, jak si představíme zábavy starodávné na Hanácku na smrtnou neděli, na něž se nyní podíváme za průvodů zkušených a prvních znalců života lidového moravského.

Ještě Fr. Sušil mohl tvrditi: Po celé Moravě na smrtelnou nebo blízkou jinou neděli smrC vynáší se, ač ne všady týmž způsobem. Někde zajisté vynášením smrti se spokojují, ponejvíce ale přinášení léta k obřadu tomu přičiňují, májek či strom z lesa domů donášejíce a po vsi s ním obcházejíce. Mařena, mořena, smrť, smrtnička, smrtelniěka, smrťák, smrtholka, smrfpch, květniea a jak jí ještě jinde říkají, bývá došek hůlkou prostrčený a co děva s ústy i rukama přidělanýma vystrojený. Obyčejné smrt tu ze slámy na rahýnku asi loket dlouhém aneb ze dvou holí na způsob kříže svázaných utvořenou obláčejí do šatů bílých dle kroje svého, jak kde který panuje, a ověšují stuhami, škaroupkami z vajec čili výfuky či výdunky, mezi něž kladou kousky sukna červeného, což obojí na niti provlékají. Tolikéž i májek výdunky či šupkami vaječnými všelijak barvenými, také obrázky na nitkách a ratolistkách upevněnými a klebetami či goraly t. j. kousky ze sukna, z dýky tu, ze slámy atd. o halouzky motanými ověšují, obzvláště tam, kde toliko jediný máj se nosí, smrtholky pak se zapomnělo. Slova, jež při tom buď recitují buď spívají, nejsou všady stejná. Podáváme tuto ze všech končin Moravy obyčejné při iom popěvky, jež se opětují, až se přijde na určité místo*):

Smrtná neděla, kams klíče poděla? Dala sem je, dala svatému Jiří. Svatý Jiří vstává, zem odemykává, aby tráva růslla. Tráva je zelená, fijala, růže, pomož nám Bože. Prala plinky u studýnky, nohy, ruce myla. Čím jich utírala? Lístečkem, plístečkem, zlatým papírečkem. Vij, matko, věnce, své Kateřince, sak je dosti kvítí, až se hora svítí, a pod horo kamení, až se hora promění. (Z Moravičan.)

Smrtná neděla, kdes tak dlóho byla? U studýnky u hlubinky (ru-běnky, rubánky, vodánky, ludánky) nohy ruce myla. Čím's jich utírala? Šátečkem, lístečkem, červeným kvítečkem. A ty nový léto, cos nám doneslo? Všeho dobrého, kvítí modrého. Svatý Jiří jede k nám, po věnečku veze nám, nám nám tém židenském pannám, ne tém husovském žabám.