podřimovaly, hospodář jim zazpíval ve Stěbořieích žabí rozmluvu. 1. První žába: »Moje sestra se vydava, mm, mmU Druhá žába: >A ty bys též sama rada, mm, mm.« Žabák: »A vy byste všecke radě, radě, rade.« — 2. »Sestro!« »Co ?« »Bratr umřel.« »Kery?« »Jan.« »Co poručila »Zban.« »A co víc?« »Střevíc.« »Plačeš o něho?< >Nu, nu! Nu, nu!« Všecka pak rodina žabí pláče nad nebožtíkem. »Nu, nu! Nu, nu!«

V Borové pod Lysou Horou, když pradleny umlkly nebo usnuly, hospodář vzal hadru hodně namočenou i potíral jim tvář, řka: »Byl tu smišek, mil červyny misek: liz po stině až ku staré stařině?« Když tázaná pradlena odpověděla nezasmějíc se, minul ji a šel k druhé, jinak dostala hadrou po hubě.

Aby zahnaly dřímotu, dívky postavily se do kola, kolenama ohnutýma podle taktu skákaly, a rukama tleskajíce: »Cib— eib—cibulenky, něni doma mamulenky, šla do města na kořeni. Co by ona kořenila, dy už obid uvařila. Gib — cib — misu ryb, česnek s cibulum, to je dobré na ďurul« »Cib — cib — cibuleny, šla do města na kořeni. A cůž bědě kořenila, dy už obid uvařila ? Kobyla sivá pod stavem plyva, ocasem vrti, boji se smrti.<

Pacholci přídkám přicházeli pazdeří střásati. Jakými slovy se střá-salo, nevíme, naproti tomu peří na dračkách střásali slovy: »spynky pro synky, perky pro dcerky.« Anebo jim různým způsobem naháněli strachu.

Z »báně« (dýně) vyřezali umrlčí hlavu a postavili na okno nebo před síň, kde pradleny předly. Nebo ze slámy si dělali čapky s rohama a pak vzavše do úst hubku tlíeí postavili se pod okno.

Ježto předení velice sušilo, přinášely si dívky »poslinky« čili »pa-slinek* hrušky, jablka, sušené ovoce, sušenou řepu a pod.

Na konec masopustu slavily »kruželové vesele* čili »snošky«; přinesly si totiž od svých hospodyní maso, klobásy, slaninu, vejce a strojily společnou hostinu pro sebe i pacholky.

Přidky vo Slezsku v době novější počínaly obyčejně v advent po pracích polních, někdy i dříve a trvaly až do jara. Předoucí na světlo, společně se skládaly. Na přidky chodila děvčata, matičky s dětmi, pacholci.

Jak se přadlo, vypravuje děvucha z Podvihova takto: j>V zimě jest dobře vždycky, gor jak měsíček svítí, radujem se všichni. Jak jsme byli malučcí, prosili jsme matičku: »Matičko, půjdem na přidky ?« Tatíček dycky byli proti přidkám a napomínali matičku, aby zůstaly doma. »Seď doma, neslyšíš, nepřidáš, budeš vždy pokoj mívať.« »Ale tatíčku,« pravily matička, »dobře je se též scházívat, bližního navštěvovat, jak Pán Ježíš činíval, jenom zlosti a klebet — od těch utíkat« Tatíček neřekli už nic a my s matičkou šli. Dali jsme pozdravení ¦¦>Pochválen buď Pán Ježíš Kristus* a domácí nás pěkně uvítali a kázali nám se posadit