tily, už ho nebylo, ale za to přaslice — ty byly v pořádku! Kolečka od neseny, struny poplantany, až jsme si s tím nevěděly rady.

Nebylo to často, tak bysme málo napřadly, doma by nás špatně pochválili. Jak jsme si přasliee do pořádku uvedly, s tím vělší chutí daly isme se do prádla, abysme to vynahradily, co jsme zameškaly; ani jsme nezpívaly, radš jsme pdslouchaly, co strýček, tetička, nebo jiný besedník vykládali. Bylo toho síla, něco jsem si jenom zapamatovala.

V postě a v sobotu jsme nechodily na přístku; v sobotu jsme uklou-zely v jizbě a večer se spravovalo prádlo, v postě jsme se společně modlili růženec, a tu žádný nesměl scházeti.«

Jiný popis přástvy následuje z Lazců u Unčova, severně od Litovle :

»Jož je to ale 46 let, co sme chodile na přástko. Tenkrát se o nás hodně předlo, nic se nekopovalo, skoro všecko bélo domáci. Přadlo se na košile, poclámke, sokně, kasanke, gatě. Plátno se dalo do barvě, na modro a červeno anebo se vebělelo. Chlapci mele sevy gatě, sevy kabáte a kasanke, robe modry sokně, z kanafaso sele se ciche. Divkám se víc platilo plátnem jak penězama; hrobá dívka dostala na rok 25 šajnu, 30 lokfu plátna, 22 bilyho na košole, na sokně, na poclámke, pak 2 klóbe Ino, v každým bélo 25 ženiček.

Přástka začala před cisařskéma hodama, a to sme se pospichalé, abechme hospodeni napředlc na cokx a na hrozinke, také na kafé; kafé bávalo na hode. Sobě sme předle na »rozmaryn«, které sme dávale v hode ženichom.

Pravá přástka začala po eisařskéch hodech, a trvala až do popelečné střede. Ve dne sme mlátile vobili, a večír sme spovečeřele keselo a jabka (zemáky), nebo cokrenovó polívko nebo štěpánovó, pak jsme si přechestale kozel a kódel na něm šnuró harasovó votočele, vzale kolovrat a šle na přástko. Ghodile sme každé deň jinde po pořádko; kdo měl jedno divko nebo jedno cero — jedno, kdo měl dvě divke nebo 2 cere — dvakrát, kde bele tře — třekrát. V jizbě seděle sme jedna vedli drohé do kola, z dolního konca samé, z horního také. A ta domáci jedna divka mosela sednót s přidlem do prostředka, abe nám svítila. Na svicen dala »posvěť«, rožela, a ke svicno škopek s vodo, do toho padale vohořeny ohle z dře-věnyho posvěto. Vobečéně začale sme po 6. hodině, až do 11 hodin mosele sme ale 30 pásem napříst, to je půlka, ale dež béla pěkná kódel, tak 2 lokte, t. j. 40 pásem. Keró divko hospodeň pohaněla, že málo napřede, hanbila se a bála se, že se nevdá.

Kolem 9. hodině donesla domáci divka nebo cera miso serovyho zeli, a každá z nás měla z domo krajíček chleba, a tak sme podrohy večeřele.

Dež sme dřimale, říkával hospodář Koba: »mi se zdá, že děvčata dřimele, zpivéte alebo honem se běžte proběhnout.* Tak sme se rozběhle na náves po dědině, někde sme vzale o sedláka saně a svezle sme se z mosto dolu lebo do potoka; mosele sme hodně běhat, bele sme boske.