Ke konci přístky pomodlili se společně růženec anebo zazpívali »Poděkujmež Pánu Bohu« a rozcházeli se. Mládencům přástevnice zazpívaly na rozchodnou:

Po vánocích slavily se »rozhonky« (»r ozcho d nic e< na Zá-břežsku, »snoška« na Opavsku). Každá přástevnice přinesla, co dobrého měla neb od hospodyně vyprosila, chlapci dali na kořalku, pozván i hudec anebo gajdoš, a tak veselým tancem a zpěvem skončila se přístka pořadová.

Hned po télo slavnosti začala se přístka »stálá.« Na tu scházely se přástevniee do některé chalupy a přadly. tam každá sobě až do veliké noci.

Na moravském Novoměstsku vymizely »přístvy«. Na horách trvaly od vánoc, kdy se domlátilo, do velikonoc. Při těch prý se nezpívalo, jen vypravovalo.

Na Valašsku schodívala se chasa do některé chalupy, v níž byla jizba veliká, a byl-li gazda dobrý a trpěl-li to. Pravili tomu na přístvu. Jak byl len očesaný a sněhu napadlo, vzala dívka kužel, otočila naň tolik lnu, co troufala, že spřade, vzala přeslicu a kolovrat a šla do té chalupy, kde se měli na přístvu sejíť. Uprostřed jizby byl vysoký svícen dřevěný, na vrchu měl rozštipec železný, do něhož se světidla (dračky) zastrkovala. Jeden musel při tom seděť, obraceť světidlo a čistiť opálený hrnec, aby to nezdědilo (neshaslo). Měl-li gazda dřevo, strouhali světidla a děvčatům střípali pazdeří se zástěrek. Při tom se poznávalo, kdo kterou má rád. Kolovrátky vrčely a každý jinou notou. Bylo veselo. Nejraději se zpívaly pěsničky svatební, aby, jak budou družky na svatbě, mohly zpívať. Také se vykládaly pohádky, příběhy a zvláště o strašidlech. Po přáslvě děvčata se rozchodila a mládenci je odváděli domů. Viz vyobrazení stojanu na světidlo o přástvě na Valašsku č. 17.

V novější době obíral se studiem přástek hanáckých Jan Vyhlídal a podařilo se mu sestaviti názorné, poutavé vylíčení zimních večerů v jizbě hanácké při vrčení kolovratů, hanáckých přástek. Zachytil pomocí fotografa G. Štěpánka roztomilý obrázek hanácké přástky podle skutečnosti.