Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 194

Jmenovitě vystrojí do kroje »starosvetského« mladuchu ke sňatku, aby vypadala co nejslavnostněji. Jednotlivé části starých krojů, které již vyšly z módy, přece přechovávají na památku z úcty k předkům, ale také, aby je na svatby vypůjčovati mohli. I stává se zhusta, že když mladuchu k oltáři vystrojiti chtějí, musejí se sháněti po dědině, pokud někde dostanou vybledlou partu, jinde naleznou vypelichanou mentieku, nebo kožich, tam vypůjčí si vyšedivělou sukni se životkem, někde zase plesnivou odiecku a uteráč, třebas by museli jíti pro to až na jinou vesnici. Že pak taková mladucha v tom ošumělém, posbíraném hávu půvabně nevyhlíží, můžeme si domysliti. Jelikož jest to však prastarý zvyk, tedy se i přísně zachovává.

Zámožný lid má i nádherné a nákladné kroje, a to i větší počet stejnorodého druhu. Pokud chudá selka ve Zvoleně uspokojí se i s 10 čepci po 50 kr., musí míti selka zámožná i 50 až po 2 zl., v Nitre 24 po 10 zl., v Preš-purku zlatem-stříbrem vyšívané po 10—20 zl., rukávce po 20—60 zl. Co Prešpurčanka na sebe šatstva oděje, stojí někdy až do 300 zl.; vdaná starší žena nosí se skromněji, přece však právem říká prešpurský sedlák o své manželské polovici v běžném tam přísloví: »Keď svoju ženu vidím, stovku vidím.«

Měšťané i zemané slovenští odívali se podobně selskému lidu, ovšem kroj jejich byl látky drahocennější a více zdobenější (»cifrovanější«), ale jinač stejné úpravy. Civilisace ho vytlačila. Avšak v malých městysech a prostí chudí zemané doposud nosí kroj, ale pak na rozdíl od sedláků z jemnější látky, když ne jináč, liší se aspoň její barvou. Obyčejně nosí se černě, neb šedivě, někde modře (»belaso« »svetlo«). Zemané ještě do poloviny tohoto století velice si zakládali na svém kroji. Leckterý zámožný zeman, když si celý majetek již promrhal, byl přece ještě kavalírem, pokud měl svůj »parádní« kroj, neboť ten stál za druhý majetek — tolik zlata, stříbra, drahokamů se na něm třpytilo.

Všechno to množství slovenských krojů má nejen pro každou jednotlivou částku jeho pojmenování — často jsou pro jeden a tentýž oděvný kus v různých krajích i různé názvy, — ale i každý ten kus má svoje specielní pojmenování a vyjádření do nejmenších podrobností. Jaké je toho množství, poukazujeme jen na rukávce v zevrubném popisu doleji. Pro označení oděvu jako celku užívá lid rozličných výrazů: »kroj«, »rúcho«, »úbor«, »stroj«, »oblek«, »oděv«, »šaty«, »háby«, »nosivo«, »šúchy«, »gráty«. Ty části oděvu, které jsou z bílé plátěné látky, zovou se »bielizeň« nebo »prádlo«. Pak rozeznává lid »spodnie šaty« a »vrchnie šaty«. Matka stará se v rodině o šatstvo pro ženské pohlaví a o bielizeň mužského, které pořizuje i v čistotě a v pořádku udržuje. Otec má na starosti jenom vrchní šat pro mužské pohlaví v rodině. Matka začíná pro svou dceru již od jejího narození strojiti výbavu k vydaji a pak »vypraví« ji rouchem, které jí vystačí na celý život.

Na Slovensku uherském, jak již známo, je množství krojových skupin větších, menších, které však nelze určovati ani dle stolic — neboť, jak řečeno, v některé stolici jest skupin více aneb jedna skupina rozkládá se i na více stolic — ani dle dolin, neboť i zde se tvoří skupiny se značnými odchylkami. Proto není nám možno zde na místě krátce vyměřeném rozličné ty nespočetné skupiny krojové jednotlivě opisovati a pojednáme o jednotlivých částkách oděvných vždy souborně.

1. Ženské kroje.

Úprava vlasův. Úprava vlasův a pokrývání hlavy určena jest jiná pro dívky a jiná pro vdané ženy. »Holou hlavou« choditi, vrkoče nositi, vínkem se zdobiti — třebas i v mrazu neb úpalu slunečním jest ctností panenskou,

ského věnečku na hlavu svou vložiti. Výjimku, kde pro dívky jest hanbou ukázati se nepokrytou hlavou, nalézáme

jenom v jižním Trenčíně a v severní Nitre. Pravidlem tedy jest, že dívky chodí zvláště do kostela prostovlasé a jen

proti chladu a vedru v robotě chrání si hlavu šátkem. Vlasy předělávají si středem hlavy. »na pútěc«. (někde »na chod-

niček«) a po obou stranách si je hladce přičesávají. Dívky zaplétají si vlasy v zadu do »vrkoče« (který místy nosí také

jména:, »kornice«, »zpusty«, »ocásky«, »cop«) na troje, čtvero, desatero až dvacatero. Vrkoč ozdobují několikrát slože-nými pentlemi pestrých barev, které se šňůrkou k vrkoči přivazují, někde v týle, jinde na konci jeho.

Provdané ženy na celém Slovensku pečlivě si vlasy zahalují, proto nosí hlavu stále pokrytou. Úprava vlasů vdaných žen jest v každém kraji jiného způsobu. Ženy rozčesávají se v předu obyčejně také na půtec, ale v zadu obalují je (»okrúcajú«) na drátka, dřívka, proutky, šúlky rozličných tvarů, a dle této úpravy i rozličná jména nosí: »na grduľu«, »na grguľu«, »na obálku«, «na obalanicu«, »na chomľu«, »na kolečko«, »na kytu«, »na kyku« atd. Úprava vlasů někde jest velice obtížná, mnoho času vyžadující, následkem toho ženy zvláště v letě, když pro robotu není na to času, od soboty do soboty vlasy nečešou, ani nepopravují. U některé frisury se dřeva tak těsně k lebce přitahují, že mladá nevěsta jen s bolestí a pláčem jim navyká, tím více, když v tom i spávati musí.

Opíšu zde aspoň jednu frisuru, kterou zříme na figurině ženy z Velkého Lomu v Novohradě. Vlasy upraveny jsou zde »na kytu«. Kyta jest z drátu, jehož spruha sedí na hlavě a chycena jest k vlasům »obvôdzkou« (z koňské srsti pletená šňůrka) na temeni hlavy. Vlasy podělí na čtyři částky, dvě přední menší a dvě zadní větší; zadní mezi dlaněma »ušúľa« zavine do kyty a »zakrúti do batohov«, přední začeše »na hladko« přes čelo a sluchy a zvede je poza uši do »bočných batohov«, s kterými je spolu stočí a šňůrkou tuho »vykrúti«. Na kytu přiváže tři pestré stuhy, které v šesti koncích po zádech spouštějí se dolů. Šňůrky z kyty nemají mezi pentlemi významného zástoje, ale pro hojnost


Předchozí   Následující