„Kořenáři" navštěvovali jednotlivé krajiny v létě a z jara, sbírajíce léčivé byliny, „koření". V zimě je po vesnicích prodávali, jsouce hotovými „doktory" a proti každé nemoci lék znajíce. Jaká „tajemství" byla jim známa, toho příkladem je starý Ondrák z naší krajiny. Ten chodil po „koření" se synem. Nikde, kam na noc zavítali, neodvážili se těm dvěma odepříti noclehu a pohoštění, znaltě starý Ondrák „leccos". Na př. mumlaje nesrozumitelná slova, udeřil svým pytlem do dveří a tyto se mu otevřely, i když na klíč zamčeny byly. Syn, jenž s ním chodil, neměl předních zubů. Jak jich pozbyl, o tom kolovala tato pověst. Učil ho starý Ondrák dveře tím tajemným způsobem otvírati, ale hned první pokus se nezdařil. Mladý Ondrák tajemná slova dobře neodříkal, a jakmile pak pytlem do dvéří udeřil, otevřely se tyto sice samy od sebe, ale zámek celý, utrhnuv se, odletěl a vyrazil mladému všecky přední zuby.

„Světem jdoucí" byli i „zeměměřiči". Odměřovali rolníkům pozemky v době, kdy nebylo ještě inženýrů a geometrů. Lidé tito rozhodovali spory sousedů o půdu, a hlavně spory vrchnosti se sousedy. Že nepočínali si vždy spravedlivě a mnoho na ně naříkáno, že vždy ve prospěch vrchností měření svá provozovali, o tom svědčí pověsti, že takoví zeměměřiči pak strašívali, chodíce po smrti po polích a nosíce z trestu na zádech mezníky, které za svého živobytí neprávem přesaditi dávali. Teď již skoro všickni z muk svých jsou vysvobozeni, neboť vysvobození takové je někdy na pouhé náhodě závislé, jak tento příběh ukazuje. Opilý jeden soused, vraceje se odněkud z posvícenské zábavy, setkal se za noci v polích s takovým „zakletým" zeměměřičem, nosícím v náručí veliký mezník a stále jedno pole obcházejícím. Muž s mezníkem stálo smutným hlasem se ptal: „Kam ho mám položit, kam ho mám dát?" Ve svém růžovém rozmaru chtěl si soused z ubožáka žert ztropiti, nepoznávaje ovšem v opilosti své, že jest mu s duchem co činiti, a volal proto na něho: „E, kdes ho vzal, tam ho zase polož!" „Zaplať ti to Bůh!" pravil duch zeměměřičův. „Tys mne vysvobodil. Sto let jsem na ta slova čekal."

Poslední konečně figurou, již možno mezi lidi „světem jdoucí" zařaditi, byli dohazovači nevěst a ženichů. Obcházeli vesnice a města venkovská. Měli v hlavě celý seznam nevěst a ženichů z celé krajiny a prostředkovali sňatky. Bez takového dohazovače se před lety žádný sňatek na venkově neuzavřel, a pakli přece, jistě za nic nestál. Dohazovač věděl na vlas, kdo ke komu se hodí, ve kterém statku je třeba peněz, a která nevěsta právě tolik má.1)