Karl Müllenhoff. Deutsche Alterthumskunde. III. Band. Berlin (Weidmann) 1892. Stran XVI a 352.

Tento III. díl známého díla sestavil z nařízení německého ministerstva vyučování Max Röd'ger z různých starších Mílllenhoffových prací a statí, z nichž některé byly už v letech padesátých napsány. Nicméně při významu Mullenhoffově pro palaeethnologii Evropy mají dosud svůj vážný význam.

Kniha tato obsahuje stati směřující celkem k výkladu nejstaršího osídlení Evropy hlavně východní a při tom k výkladu otázky o původu Germanů. Jak je přirozeno, jedná se v ní neustále též i o starých Slovanech, a nebude tedy nevhodno podati zde z výkladů těchto stručný výtah a přehled.

Nejdůležitějších jest pro nás již prvních pět kapitol jednajících 1. o He-rodotově Skythii, 2. o severovýchodních sousedech Skythů, 3. o Skythech na pravém břehu Tanaisu, 4. o popisech východní Evropy před Herodotem a po něm, 5. o řeči pontiikých Skythů a Sarmatů. Národy ve vlastní Skythii umísťuje Můllenhoff celkem dle běžných výkladů, jeť ostatně pořádek jich u He-rodota dosti jasný a určitý. Vlastní Skythie počínala od Dunaje a táhla se až k Donu, za nímž žili již Sarmate. Méně jistoty je pro umístění severních sousedů Skythů, a snad nejvíce těžkostí působilo správné umístění kmene B u-d i n ů. Mullenhoff klade je s Melanchlaeny na střední Don a k Volze, a řadu severních suusedů, počínaje Agathyrsy v Sedmihradech a Valašsku, vyčítá dále k východu takto: Neuri, Androfagi, Melanchlaeni, Budini, Thyssageti. Budini a Thyssageti, oba kmenové lovečtí, jsou dle Miillenhoffa původu finského, naproti tomu prvé tři k m e n y musíme míti zaPraslovany. V otázce pak, v jakém poměru ke Slovanům stojí záhadný národ Skythů a Sarmatů Mullenhoff rozhodně se prohlašuje pro theorii, která vidí v nich sice Arijce, ale větev iránskou. Slované od nich nepošli, užší příbuzenství zde není. Mínění to zakládá na detailním rozboru slov skythosarmatských, jichž nám zachoval nejvíce (asi 60) Herodot, pak jiní zeměpisci a nápisy olbijskó. Z nich téměř polovina jasně ukazuje původ iránský, zejména v systému hláskoslovném. Velmi zajímavá je kritika všech hlavních zeměpisců nebo dějepisců, kteří nám zachovali zprávy o staré Skythii a vůbec vnitřním Rusku. Probrány jsou zprávy Hekataia Milétského, Herodota, íte^mloví t. zv. Skylakův (výtah ze spisu Phileova), popis Strabona, Eudoxa z knihy Ephora, chorografa (zachovaný u Pomp. Mely), Plinia — zde zejména obšírně probírají se prameny, z nichž Plinius čerpal*) — mapa Agrippy a kosmografa ravennského, popis Dionysia Periegety, Ammiana Marcellina a Ptolemaiovu redakci práce Mari-novy. Tři poslední jsou velmi nepříznivě posouzeni. .

Za východisko Arijů vůbec pckládá Mullenhoff východní Iran. Odtud přišla evropská část jejich podél jižního břehu kaspického moře a podél Kavkazu k úpatí Karpat, kde žila delší dobu ještě pohromadě. Odtud se pak začly oddělovat jednotlivé větve další, Germani mezi Labe a Odru, Slované na sever a dále na východ. Slované se tu setkali s Finny, kteří zatím buď současně s Arijci nebo po nich osídlili valnou část východní Evropy. Od té doby počaly se teprve vyvíjeti jednotlivé národnosti. Na jihu Alp setkali se Arijci s lbery, Šikany, Corsy a hlavně Ligury. Nejstarším znakem oddělení větve germánské je t. zv. Lautverschiebung. Germani žili pak pro sebe na Labi a Odře a tam vypěstili svoji národnost.

Ke knize připojeny jsou přídavky: 1. Řecké nápisy z jižního Ruska, 2. O mapě světa a chorografii císaře Augusta. 3. O tabuli národu v Genesi. 4. O římské mapě světové. 5. O veronské a 6. o francké tabuli národů.