rysy; odepření svíčky, dále, jako Kašpárek jde k vozu pro olej, tak i v povídce vozka jde k vozu na výzvědy a vezme odtamtud voskové svíčky s sebou. I jména Griinperk a Sfcrassburk svědčí patrně o cizím prameni.

Tím jsou charakterisovány až na některé podrobnosti všechny loupežnické hry v sbírce Kopeckého; vražd je sice ještě mnoho, ale ty spadají v obor dramatu rytířského nebo rodinného, tragedie občanské, pro kterou nalézáme tu zajímavé jméno: Civilní hra.

Není mou vinou, že jsem se v úvaze o loutkových hrách českých musil obmeziti na sbírku ne dosti pečlivě vydaných Komedií a her Matěje Kopeckého. Neměl jsem dosud příležitosti, viděti a slyšeti hry lepšího loutkáře; hrávajíť beztoho již jen v zimě, provozujíce v létě umění jiná. Proto bych vyzýval každého, kdo má ještě příležitost, zachytiti nějaký rys z tohoto vymírajícího odvětví poesie prostonárodní, aby nelenil tak učiniti. V českém Lidu máme teď vhodný orgán k uveřejnění takových her, ne-li stenogramem nebo otiskem rukopisu loutkářova, tedy aspoň obsahem a scénářem. Vždyť jsou takové hry jediným zbytkem české dramatiky z doby, kdy český repertoár jest pro nás pouhou řadou titulů, z doby po roce 1770. A ne-li ještě starší? Kdo se ubrání myšlénce o vysokém staří skvostné „Komedie o Františce, dceři krále enguckého a Honzíčkovi, synu kupce londýnského", uveřejněné v druhém ročníku českého Lidu? Zachovala nám ji paměť starého pána, ale byl tu také rukopis z r. 1769, ze kterého on se jí nazpaměť naučil. V půdě, kde byl nalezen takový poklad, leží bezpečně ještě více.