Jako letni, tak ani zimní pokrývka hlavy, čapka, č i a p k a, někde i č a p i c a, není původně slovenská, česky díme čepice, ale čapka, na Moravě též čepka, zajisté podle čepce, kdež e jest obecné slovanské. Dále máme i v polštině c z a p k a, kdežto Chorvati, Bulhaři a Kusové vyslovují š a p k a. Odkud a jakou cestou dostala se tato slova ke Slovanům? Odpovědí, že ze středolatinského cappa (Matzenauer, Cizí slova 137), je véc lehce odbyta, ale nikterak není vysvětlena- O formě s s (š a p k a) podal Miklosich (Tiirk. Elem. Nachtrag, Zw. Hälfte, Wien I8U0, str. 37) výklad, že vznikla z cappa prostřednictvím francouzského chapez: Chormantel, ze staršího cape, starofranc. chapel = Kranz statt des Hutes, středo-hornoněm. tschapěl, seh apel. Tímto výkladem Miklosichovým vyjasňuje se i původ formy s c: čapka. Obojí pocházejí z frančtiny, čapka je starší, šapka mladší: jen ve frančtině proměnilo se k a v ča a později v š a. Novější české č a p k a ~ Kappe, Mütze pochází nejspíše z polštiny, neboť oba naše Naučné slovníky svorně vysvětlují: č a p k a = polská čepice. V starší češtině, u Veleslavína a Komenského, znamenala čapka „capitium", Haubtuch (.Jungmann I. 259). A tak může lehce býti, že i na Slovensko dostala se čapka prostřednictvím polským. Jinébo původa je česká čepice, již nelze odloučiti od čepce. Slovo čepfccb nemůže pocházeti od nějakého *¨?????, nýbrž slabika čep- již původně obsahovala hlásku e. Názvy čepec a čepice — divným způsobem jsou tato slova opačného rodu, než jakému za pokrývku na hlavu slouží — budou tedy velmi staré, snad původně slovanské. Slovenská pak čápi ca jest jen napodobením české čepice. Domácí jest název bar ani ca, česká beranice, v tomto význame, jak se zdá, na území československé obmezený; už ani Poláci čepice z berančiny ušité tak nezovou. V dolní Oravě (v Malatiné) je „čispka z belasého sukna, na vrchu čiernou k i s t k o u ozdobená a zúkolvúkol čfernou kostičkou z barančeka abo z kozliatka opráraovaná." Kysť a kystka (=: Quaste) jsou starobylá slovanská slova, která nejspíše odvoditi lze od kyty, kytice (???? = ??????, srovn. Miklosich, Et. "VVö'rtb.), tím však zajímavá, že Moravu a Slovensko spojují s ostatním severo-východem slovanským: polsky k i šé, rusky kistB. Kostička {=. kožka) je zdrobnělé slovo, mimo Slovensko tuším neznámé. „Mlinári do nedávná i v lete nosili biele baranice, valaši tiež" (Sv. Michal v Turci). Tak i jinde, na př. v Hontě.

Krky bývaly holé, či v zimě či v létě. V novější době rozšiřují se mašle, šály, halstuchy, nákrčníky, polovičky (= Půlky).

Všeobecný je název košeťa pro košili. Za starý tvar pokládá se kosel'a krátká, jen „po pupok", „pod pazuchy", „do polovice prs", „po opasok" sahající, na všední (robotný, dělaci) den z jedné póly domácího (konopného) plátna prostě sešita, na svátek (do ko-