ledín opakoval to ještě. Hejkal vlétl mu na hlavu, „klobal" ho a tloukl křídly. Čeledín ho shodil dolů, ale hejkal mu vlétl zase na hlavu a tak se na něho sápal, že byl čeledín už jen málo živ. Na štěstí sběhlo se tam již více pasáků a ti hejkala zabili.

U Mazáčů v Doubravníku bydlel nádenuík. Ten šel jednou v noci z Prudké, i slyšel, že někdo za ním volá „hej!" Ozval se, ale hned přiběhl černý muž, skočil mu na záda a nechtěl se ho pustit. Když šel nádenník přes příkop, skočil hejkal na zem, a jak jej hejkal překročil, skočil mu hned zase na záda a zůstal tam až do Doubravníka. Teprve když přišel pod „odkap", hejkal skočil dolů a utekl.

Chudý muž šel do lesa, aby si tam nasekal dříví. Když svou práci vykonal, svázal dříví do veliké nůše a chtžl jíti domů. Setmělo se již a ve velikém lese byla úplná tma. Ubožák dlonho bloudil. Tu zaslechl za sebou pronikavé hvízdnutí a neobyčejný hluk. Obrátil se a spatřil na vysokém buku černého muže, an se tam houpá. Tím způsobil takový hlomoz, že ptáky z hnízd vyplašil. Jak uslyšel kroky, vyhoupl se na uejvyšší haluz a volal silným hlasem: „hej, hejl" Chuďas řekl mu: „Tobě se to hezky křičí a zpívá, ale já chudák nemohu najít cesty k domovu " V tom skočil černý muž se stromu na polekaného chudáka. Ten odskočil a vytrhl z nůše tři březové pruty, a maje náhodou při sobě lahvičku se svěcenou vodo», pokropil ty pruty a hnal se po něm. Hejkal neznal patrně divotvorný účinek svěcené vody, i chtěl skočiti na něho. V tom však dostal ránu, zařval a svalil se k zemi, kda se proměnil v šedý kámen. Chuďas poděšen utíkal domů.

Doubravnický „panáček" (kněz) pozván byl jednou na Križovice. Když odcházel, řekl kuchařce, aby mu přišla naproti. Ona však se po tmě bála jíti. Když se panáček vracel, křičel v lese hejkal „hej!" a tu se domníval, že je to kuchařka, proto se ozval. Hned přiběhl černý muž, skočil mu na záda a nechtěl slézt Až když přišli ke kostelu, řekl panáčkovi: „Kdybys neměl toho flíčku na hlavě, však bych tě tak nepustil." Potom utekl

Jestřabská chasa (n Doubravníka) jela jednou ze svatby cestou „hon-zovskou" přes les. Když přijela do lesa, svalilo se jim dřevo přes cestu a sva-tebníci nemohli dále. Tu jeden z nich zaklel a vůz hned popojel dále, ale hned se zase zastavil. Muž ton slezl a šel se podívat, proč vůz nejede. Pod kolem uviděl malý kamínek, kterým bylo kolo opřeno. Vzal ho a odhodil; ale hned se proměnil kamínek v malého chlapečka, který stále rostl, až byl tak veliký jako stromy v lese. Potom chytil toho muže a zbil ho. Byl prý to také hejkal.

Mám tu před sebou starý formulář, tištěný na listě zvláštním, určený pro mládence, kteří chodili zvát na svatbu. Podle tisku se zdá, že byl vydán pro praktickou potřebu ve století XVIII. Formulář je tak upraven, že mládenci si doplňovali jména osob, dobu sňatku a pod. Úprava neliší se od pozvání posavad obvyklých mezi