Předchozí 0345 Následující
str. 332
zahléd i, že tam pracují malí mužíci bez kabátu a s ohrnutými rukávy u košil. Velice poděšeni přihnali se drvoštěpové domů a dlouho nemohli promluvit. Česká Křemže.    Petr Valenta, bohosl.

Na jihu ode vsi Eoudné (u Budějovic) stojí cihelna „domek" a pod ní byl kdysi veliký rybník, ze kterého zbylo několik touní. O jedné z nich vypravuje si lid, že nemá dna. I vypravuje o ní dále takto: Před lety stával na místě jejím zámek. Obyvatelé jeho byli velice bezbožní a velice prý týrali své poddané. Kdysi také zmocnili se bezprávím jakýmsi velikého pokladu; bojíce se oň, schovali ho v lese na blízku zámku. Než míra jejich hříchů byla naplněna, zámek jejich se vším všudy se propadl a na místě jeho objevila se ona tůně. Páni zámku vraceli se právě z výletu, kočár jejich i s koni a kočím i s nimi sjel do hlubin země Toto prý lidé zahlédli, přichvátavše sem, poděšeni jsouce neobyčejnou katastrofou. Od těch dob prý ukazuje se časem na cestě pod „domkem" ohnivý vůz čtyřmi koni tažený a za vzlykotu sjíždívá prý do hlubin země. O pokladu jejich, který, jak svrchu podotčeno, ukryli v lese, vypravuje se dále takto: Jeden pasák z Roudného šel o pašijových dnech do lesa na „bjičišťata". Dlouho se mu nechtělo žádné líbiti. V tom ohlížeje se všude po lese, spatří jakýsi parízek ze země na prst vyčnívající. I myslí si: tohle by bylo pěkné „bjičiště" — a jak za to popadne, pozdvihne rázem ten pa-rýzek i s kusem okolní země. Pod zemí zvednutou spatřil množství peněz, nad nimiž poletovaly modré plaménky. Poděšen dá se na útěk a celý udýchán vypravuje vrátiv se do Eoudného, co se mu přihodilo. Tam prý poznali, že pozvednutím země vlastně odkryl poklad, o němž se již dávno vypravovalo. S kvapem odebrali se do lesa, aby našli ono místo; ačkoli však nalezli místo, kde pasák chodil a bloudil, přece již nenašli ani památky po pokladu. Dokud nebude poklad ten vyzdvižen, potud nebudou páni propadlého zámku vysvobozeni. Na místě pokladu prý vídati světlo.

Plavo (u Č. Budějovic). Dle vypravování svého otce    V. Janás.

Pod Kozím Hrádkem u Tábora jest louka, lid nazývá ji „zemanská". Jest na jedné straně ohraničena strání, na druhé pak potokem „Kozským" a lesem. Jednou, tak vypravuje sobě okolní lid, pásl na veliký pátek, když se pašije v kostele čtou, na té louce ovčák z blízkého „Červeného dvora" ovce. Stál opřen o hůl a díval se, jak stádo jeho vesele se pase; byl obrácen zády k stráni, jež louku ohraničuje, a obličejem k potoku Najednou slyší za sebou cinkání, jako když někdo penězi o sebe zvoní. Obrátil se a zůstal nad tím, ca spatřil, celý ustrnulý. Ze skály, na níž stával kdysi Kozí Hrádek, na jednom místě hrnuly se ven zlaté peníze, jež pěkně v řadě jeden za druhým kutálely se do protější stráně. Ovčák celý zaražený díval se na ten zjev, až teprve když viděl, že řada zlaťáků jest již u konce a brzo celá v skále zmizí, vzpamatoval se a hodil po penězích holí, kterou v ruce držel, zasáhl však již jen konec řady, z něhož dva peníze vyrazil, ostatní pak zmizely ve skále, jež se zavřela, a vše bylo opět jako dříve. Ovčák běžel ihued na místo, kam ty dva peníze, jež vyrazil, padly, zdvihl je, dal do kapsy a běžel rychle do dvora. Zde sebral motyku a pospíchal nazpět na louku, aby kopal na místě, kam peníze zmizely; nemohl se však ničeho dokopati. Když již celý byl kopáním utrmácen, chtěl se aspoň na ty peníze, jež holí svou vyrazil, podívati, jak se však ulekl, když místo nich z kapsy jen dva kusy kamene vytáhl. To bylo prý trestem za to, že nebyl spokojen s málem.

Táborsko.    J. Domorázék.

Předchozí   Následující