že vesnice moravské, kde ornamenty nástěnné (o které v tomto článku jde) se vyskytují, jsou nejvíce chorvatskými, a že jesfc o obyvatelích některých dědin dokázáno, že v minulých stoletích sem z Chorvat. přišli, rovněž jako obyvatelstvo několika vesnic ostrůvku mikulovského, kde dle zprávy p. prof. Klvaně naskýtají se malby nástěnné uvedeným docela podobné. Proto těšíme se na slíbenou studii téhož badatele o uvedeném předmětu, která bude zajisté závažaým doplňkem této stati.

Dospěl jsem zatím k dohadu vylíčenému, ve kterém dlužno dalším srovnávacím bádáním jak památek jihoslovanských, tak polských, ruských a uherských, jakož ovšem také i východních, pokračovati. Lidové umění těchto zemí ukáže pak dále, pokud můžeme-přičítati původ ornamentů uvedených na vrub umělecké tvořivosti lidové, a pokud nesmíme při tom zapomínati také slohového postupu forem přirozeně vzniknuvších v lidové obraznosti a dávno užívaných od národů různých.

Jdeme-Ji z Bystrého mimo zámek směrem k Hartmanicňm, vstupujeme do-rozkošné! o údolíčka, t. zv. Valpurgina, táhnoucího se k Hamrůni. Hned na» počátku údolí tohoto zahýbáme-li k Hartmanicům, přicházíme k místu t. zv. „u lávek", snad proto, že v době jarní, kdy vody tekou s kopců, musí se klásti přes nepatrný v létě potůček kláda k přechodu. O tomto místě se vypráví, že zde strašíval Hoppa. — Pověst sama dosti podobna jiným-, avšak pro okres poličský na pověsti chudý, zajímavá.

Hoppa byl správcem na zámku bysterském, muž krutý, divoký, povahy přímo ďábelské, poddané robotníky panství bysterského trápil a sužoval způsobem nejkrutějším. Ale ještě hůře si počínal, když koupil si vlastní hospodářství, t. zv. Tušlův grunt v Hartmanicích ; tu-krutost jeho neznala mezí. K tomuto gruntu náležela luka „u lávek"; v době senoseča po celý den neopustil Hoppa louky tyto, dohlížeje, aby robotníci jeho pilně pracovali, a když zahlídl, že některý odpočívá, pot s čela stírá, aneb že se chce napiti z blízkého potůčku, tu karabAč řádil po zádech ubožákových, a rány provázelo děsné klení Hoppovo.

Lid krutě trýzněný prosil Boha o přispění a záchranu před zuřivým Hoppou. Konečně mělo nadejíti vysvobození. Byla opět senoseč — slunce pražilo a robotníci s těží již se vlekli, když s kletbami v ústech přihnal se Hoppa, aby dělníky karabáčem pohnal k rychlejší práci; někteří strachem se třásli před sužováním, které je očekávalo. Již byl Hoppa „u lávek", když z čistá nebe zahřmělo a Hoppa klesl, zasažon bleskem, mrtev k zemi.

Hoppa byl slavně pohřben, ale duch jeho neměl po smrti pokoje, byl' zaklet. Když se lidé kolem půlnoci ubírali „po lávkách", vídali Hoppu jedou čího tryskem na koni a za ním psa štěkajícího; jindy slyšeli brčeti kočár, který rychle přejel a v něm seděl Hoppa ; jindy zjevil se Hoppa bez hlavy, šlehaje-karabáčem mimo.