Zvolenčané atd. Slováci jsou tedy podle svého vlastního povědomí jednotným kmenem národním, jenž se také až do nedávná dosti stejně nosil. Nyní starodávný kroj domácí bére rychle za své, nejvíce v městečkách, pak v oněch krajích, odkud obyvatelstvo za výdělkem do světa chodí, jako v Turci. Pozoruhodno jest při obyvatelstvu nábožensky smíšeném, že katolíci v této věci jsou méně konservativní než ¦ evangelíci, kteří se staršího kroje houževnatěji drží.

Jaký je tento vlastní slovenský a to mužský kroj? Slováci sami označují bílý oděv, z domácího plátna (kosel'a, gatě) a bílého (ovčího) sukna (halena = širica, kabaňa, úzké nohavice) doma od žen «robený, za svůj původní, slovenský kroj, k němuž ještě krpce na nohy, opasek okolo pasu a širák (baranice) na hlavu náležejí. Nevím, zdali tato definice vlastního (mužského) kroje slovenského všude se potvrdí a uzná. ijKdo bedlivě přečte znamenitou přednášku professora Kouly, která v I. a II. ročníku tohoto časopisu uveřejněna byla, nebude, tuším, dlouho na vahách.

Jak viděti, byl by to podstatně tentýž oděv, jejž nosí moravští Valaši a též polské obyvatelstvo severních stolic slovenských. Mohlo by se snad uzavírati, že jest to kroj valašky, jejž Valaši, to jest pastýři rumunští, do moravsko-uherského Slovenska přinesli.1) Stopy takového původu dosud z povědomí lidu nevymizely. Dosud vyrábí se místy oděv ten z vlny ovec valaských (Dolní Badín v Honte, Sv. Petr v Liptově a j.); z Necpal v Turci krátký popis národního kroje takto se zakončuje: „Kroj tento je ale už zriedkavý, lebo ho nosia výlučné len valaši (pasáci oviec)."

Na těchto poznámkách přestávám. Stačí mi poukázati na tento důležitý moment v kulturním životě Slováků, s nímž se shoduje i ta okolnost, že se dosud v slovenčině zachovalo několik významných slov rumunských. Viz můj rozbor těchto slov v 11. a 12. sešitě loňských Slov. Pohťadů.

Než však k vlastnímu předmětu tohoto článku, ke krátkému výkladu krojových názvů slovenských přistoupím, chci zde zaznamenati správu p. učitele Stan. Zocha z Cerova v Hontě, jak tamější obyvatelstvo zármutek po zemřelém členu rodinném oblekem na jevo dává. Takový tam panuje obyčej: Rodina zemřelého za celý ten čas, dokud nepochovají svého příbuzného, se neumývá ani do pěknějšího roucha neobléká, nýbrž chodí tak, jako ve všední dni, a tak jde i na pohřeb. Když velmi milý a potřebný člověk zemře, tedy oblekou se na pohřeb do nejhoršího roucha. Dokud nosí smutek, a to trvá do roku, i když čisté roucho oblekou, tedy nejhrubší. Smutící rodina sedává v kostele v nejzadnějších lavicích. Když z pohřbu přijdou, nic doma do rukou