str. 140
a doplňky až do roku 1748.2) Kniha tato bude nám vedle urbáře právě uvedeného znamenitým pramenem k sestrojení obrazu o lidu poddaném za XVIII. věku, ježto majíc oporu v urbáři, všude přičiňuje změny nastalé a urburní záznamy opravuje dle stavu přítomného.3)
Ale svrchu uvedené urbáře, jakkoli sestaveny na základě smluv mezi vrchností a poddanými i na základě dobrovolného přiznání se poddaných, dávají nám obraz velice nesprávný — ježto jednostranuý. Jsou to rysy, ze kterých se nedá sestaviti pravý obraz o lidu poddaném, ježto provádění pravoplatných závazků s obou stran nebylo takové, jak urbáře předpisují. A proto neocenitelným pramenem pro poznání pravého stavu lidu poddaného v cechách jsou bez odporu tři veršované skladby o robotě:
I. Píseň historická z roku 1789, II. Radostný hlas z r. 1777 a III. Radostný zvuk z roku 1789, z nichžto hlavně píseň první jasným světlem ozařuje smutné poměry lidu poddaného v Čechách slovy ožitého a věrohodného skladatele Fraňka Jana Va-váka,4) tehdy rychtáře milčického, jemuž, i když zvolil sobě formu
2) Na předním listě nacházíme dvě poznámky, které nejsou bpz zajímavostí lidově pravopisných: „Pržynaleži tato Knižka Mnie Waclawowi Paraubkowi (žil 1710—73) Pornem Milým Panu Otcy Jyržym Paraubkowi (1678—1715) Miesstifininu J: Mil. ti: Komeral Miestecka Sadsky. A. 1730." — „Ninj Mnie Giržimu Paraubkowi (1744—1824) Miesstaninu G: Cz: M: Komorneo Swcbodneho Miest. Sadsky Pornem Milim P. Oczy Waczslawowi Paraubkowi."
3) Kromě uvedených spisů máme hojné zprávy z dila rukop. „Dějinopis města Sadska" do roku 1884 od Fr. Ad. Paroubka; dále čerpáno z jeho četných přepisů archivů poděbradských, sadského, z pamětních knih farních, z Pamětí F. J. Vaváka atrt. — Z tištěných prací odkazuji čtenáře k dvíma pracím Zoubkovým (Čas. Mu?, kr. č. a Sborník hist. 1883—1884). Kde při citátu není pramen uveden, je vzato ze spisů otcových.
4) Nebude nbjtečno, uvedeme-li zde několik dat o vynikajícím tomto muži. Rodina Fr. J. Vaváka dostala se z Pe.ťl: r. 16/6 Jiřím a manželkou jeho Ludmilou na dvůr svobodijý (o 45/4 lánu svob. a 2'/4 lánu poplatných) v Milčicích (nyní č. 4.); od r. 1721—1753 držel dvůr syn Jan s manželkou Barborou, ale od toho roku až do r. 1761 spatřujeme jej na gruntě jiném (č. 13), který po něm ujal syn jeho třetirozený František Jan (nar. 1741), náš spisuvatel-samouk, i byl v držení č. 13. až do r. 1793 a zároveň č. 24 od r. 1778- li-06; v letech 1779—1807 byl rychtářem a nabyv dne 30. května městského práva v Plzni, byl t. r. 1794 v sobotu dne 6. září u přítomnosti 57 rychtářů panství poděbradského z poddanství propuštěn. Po celý svůj život byl neúnavným čtenářem českých knih a již v letech jinošských před r. 1760 pilným zapisovatelem pamětí, spisovatelem a opisovatelem knih a předním skladatelem histor. písní duchovních i světských. Zemřel dne 15. listopadu 1816 a pochován do Škramnfka. Ať o jiném pomlčíme, v příčině lidovědy již v prostřed XVIII. věku má zásluhu přední vydav po dvakráte knížku o svatebních obyčejích a zachovav v přepise některé písně lidové a staré. Podrobné vylíčení života i literární či mosti jeho ponechávám sobě k době příhodnější.
|
|
