zvláště závěry a polozávěry. vyrážejíce. Poněvadž však hondek Stejně jako klarinetista provádí svoji úlohu v bohaté, na pohled svobodné variaci, vyskytují se kromě tercií a sext ty nejrozmanitější intervally, někdy i dissonující.

Dudy mají trojí úkol: 1. opakují melodii (o oktávu níže než klarinet), 2. častým přibíráním ramenářské- dominanty h způsobují hudbu plnější, a 3. stále znějícím velkým E (ze zadní píšťaly čili h u k u) obstarávají bas, čehož následkem celá skladba jest prodlevou na tonice. Partiturové schéma „selské muziky" se dá naznačiti stručně takto :

Je třeba ještě vyznačiti poměr zpěvu k tomuto triu a spolu" poměr lidského hlasu k němu. Není to jedno a totéž.

První poměr vytknu, řeknu-li, že lid — někdy mužští, jindy ženské, a opět jindy všichni dohromady — pějí slohu stojíce proti hudcům. Chlapci při tom drží v rukou naplněné nádoby, děvčata vlající šátečky. Houpají se sem tam vlnami tempa. Když dopěli slohu, hudci to opakují a lid tančí. Aby se tančilo déle, přidá se nějaký „přídavek", t. j. dohrávka. Pak opět postaví se lid před hudce, pěje další slohu (nebo snad jinou píseň náležející k onomu nápěvu) a vše se opakuje dle vůle a přání tanečního sboru.

Druhý poměr, poměr lidského hlasu k nástrojům, dotýká se celé věci hlouběji. Všimněmež si příkladu uvedeného a představme si, že má muž pěti melodii s hudci, a shledáme, že je to těžko: buď musí zpívati příliš vysoko nebo nízko. Tónina E-dur ukazuje se všady býti při všech písních naprosto nepříznivou. Aspoň vůči mužským hlasům. Ženským hlasům pěje se nápěv pohodlně.

Mužští rozhodli se vždy zpívati raději vysoko než nízko. Jsou rozjařeni, chtějí projeviti sílu, mohutnost, ráznost — nízká poloha jim tedy nevyhovuje. Volí raději námahu, přepínání svých sil. Má to následky, jeden šeredný, druhý zajímavý. Šeredný toho následek je, že následkem nadlidského napjetí nebývá' to zpěv, co lid za zpěv pokládá, nýbrž řev. A druhý následek: že zpěvák, nemoha při některých písních vůbec vyšvihnouti hlas do náležité výše, poněvadž se naň kladou požadavky vysokého tenoristy, uspokojuje se — z pravidla ovšem nevědomky, bezděčně — s doprovázejícím druhým hlasem čili sekundem.