a neváháme vyznati, že k tomu přispěl leckterý důvod, hájený v táboře protivníků. Yěc se má, soudíme, takto.

Jest zde spor dvou základních stanovisek. Hle-díme-li na krajinská musea s širšího, abych tak řekl s národního stanoviska, vidíme-li v nich předem jen ústavy širší národ vzdělávající, pak ovšem důvod pro zařizování jich převažuje daleko důvody protivné. My jsme tehdáž uznávali sice tuto vzdělávací stránku krajinských musejí, ale hleděli jsme na ně se stanoviska jiného, se stanoviska práce vědecké, a pak se věc obrátí. Kdo chce vědecky pracovat, bude si vždy přáti rozumnou koncentraci materiálu, poněvadž ví ze zkušenosti, že vedle stížení práce roztříštění jeho po řadě malých středisk nese s sebou z největší části ztrátu jeho pro vědu. To nám, tušíme, každý věci znalý připustí. Nyní je ovšem otázka, které stanovisko je lepší, správnější? Přiznávám se, že kdyby nebylo jiného východiska, stál bych opět na druhém; ale zatím se hlubším probíráním věci přišlo na nápravu, jež došla výrazu právě v hlinecké resoluci.

My bychom ovšem věděli o způsobu, jímž by obě stanoviska se dala krásně spojiti, ale provedení jeho je za nynějších poměrů nemožné a tady ideální. Ideál naší organisace nevymýťoval by krajinských musejí, ale organisovali bychom sbírky tak, aby úkol svůj „vzdělávací" řádně plnily. Toho se však nedokáže jen sbírkou náhodnými nálezy z kraje sestavenou, s velkými mezerami, množstvím kuriosit promíchanou atd., nýbrž soubornými, typickými, systematickými kollekcemi. A tyto by mohly míti svůj pramen v museu centrálním.

V centrálních musejích větších zemí, jak je již každému zřejmo, počínají se určité typické skupiny starožitnin přílišně hromaditi. Tu leží sto kamenných mlatů, tu leží řada výkopů ze stejných hrobů nebo ze stejných pohřebišť, řada stejných nádob, střepů a p. A tyto věci při intensivní archaeologické práci, jak se nyní provádí, budou se stále ještě více hromadit. Jak daleko však má se toto hromadění vésti? Je mylné stanovisko mnohých našich archaeologů, že kamenný mlat má takovou cenu, že čím více jich mají ve své sbírce, tím je sbírka bohatší a na ceně nabývá. Kdo trochu uváží, bude souhlasiti, že takovéto hromadění bronzů a střepů musí jednou vésti ad absurdum. Prosíme jen, aby si někdo představil větší museum za 50, 100 let, které by stále jen přijímalo nově nalezené věci a při tom nevybíralo, neodkládalo stejných a zbytečných! Jednou se zde k nápravě přikročiti musí, a náprava ta mohla by se počíti dobře tím způsobem, že by se z centrálního musea počaly zakládati a živiti sbírky menší krajinské, nevelké, ale v systematickém přehledu podávající celý obraz, řekněme na př. předhistorické archaeologie země české.

Kdyby tedy šlo provésti takovou organisaci, aby vše se scházelo do musea centrálního a aby odtud rozumně a spravedlivě po-