něho již" na půdě zasazují se lískové jednoroční proutky na květnou neděli osvěcené, aby byl pěkný len. Strejček (řidčeji pantáta, od rodiny táta) vyhledá v kalendáři, kdy „de měsíc n a h o r u", .pozoruje, jaká bude planeta, a dle toho připravuje pole. Musí býti dobře „vy hnojený". Když tedy měsíc již „de nahoru" (aby len také šel nahoru), na planetu lva, býka nebo skopce se semeno seje, aby byl len hodně silný, košatý. Na štíra se nesmí síti, také ne na raka, protože potom leze jako rak. Teta (také tohoto pojmenování užívá čeládka a cizí; méně paňmáma, členové rodiny říkají máma a nověji i maminka, což je prý „panský") uvaří několik vajec na tvrdo a schová je do pytlů mezi semeno pro rozsévače, aby měl len hodně hlávek. Sotva len sešel, již pilně pozorují jej hospodář s hospodyní, pomáhají mu a těší se s ním. O Božím těle trhají s oltářů ratolesti a zastrkují je do lnu, aby dorostl jejich délky. Když se len hněvá (jest bujný s kudrnatými převislými vršíčky), pantáta s paňmámou se smějí. Ale třeba by prý i devětkrát zarmoutil, ještě vyroste. Len sám naznačuje hospodáři čas ku svému pěstění. „V pátek mě nesej, v sobotu mě neplej, a v neděli se na mě nedívej!" volá prý, a když jej plečky, lezouce po kolenou, p 1 e j o u, volá na ně: „Jen se pomně jak chceš válej, jen mě v trávě nenechávej!"

Len získal si u lidu venkovského tolik lásky, že pokládal jej i za bylinu čarovnou. Utíkalyť se k němu dívky o radu. Před svatým Janem Křtitelem, kdy „honějí se mušky v zelí", udělaly si holky věnečky z černobejlí, vložily si je pod levé paždí a s ohni šly honit mušky. Když ohně spálily, přicházely ke lnu a ťukaly do něj oharky a poslouchaly. Ve které straně lnu ozvalo se něco, od té přišel jim miloj. Když přišly domů, házely na hrušku věnečky, které pod paždím uosily, aby poznaly dle toho, po kolikátém hodu věneček na větvi uvázl, za kolik let se vdají. Ztratila-li prý některá tento věneček za onoho večera, ztratila i potom jistě věnec svůj. To je spravedlivá věc. Yypravování toto o splnění poslední věštby bylo mi doloženo příkladem. (Větrní Jeníkov.)

Bývá zvykem, že v neděli odpoledne vychází hospodář s hospodyní do polí, aby prohlédli si Boží úrodu. Paňmáma nejvíce se těší na len; neviděla ho po celý týden, a od té doby zase hodně popo-skočil. Ať pak ho shledá velký nebo malý, vždy těší se, že ještě devětkrát poskočí, až bude zakvítat (prodlouží se o květenství). Domů pak vezmou jeden stonek na ukázku ze svého, naskytne-li se jim příležitost, i z cizího. Hospodyně vůbec o len se více zajímá než o jiné plodiny,-ba více než sám hospodář, ačkoli peníze zaň stržené jdou do jeho kapsy. Ale ona bude moci dost si nechati na plátna, ůákej ten kanafas, na cíchy a sukně. Také starost o opatření a spracování lnu připadá skoro výhradně ženám. Když hospodyně přinese hospodáři průbu, a v poradě společné uznají, že se může trhat, sezve se na