rozbila vejce, jen naklepávala oba konce, aby se nepoškodily skořápky. Spisovatel pokouší se vyložiti tyto výdumky narážkou v popěvku, že se děti zítra postí, že je půst (str. 42—43).

Ěetízky na máječky upraveny jsou ze slámy. Stébla jsou rozstříhána na drobné kousky, na způsob „řezanky". Tyto kousky na-vlékají děti na nit, při čemž vkládají mezi dvě částice vždy odpadky sukna nebo látky zelené, červené, modré, žluté a pod., krátce pověděno, aby řetízek byl hodně pestrý. Spisovatel soudí, že řetízky tyto připomínají okovy pohanstva, kteréž bylo pokořeno. Na památku toho prý vlaje ua vrcholku praporeček na označení vítězství (str. 45 až 46).

Z uvedeného vysvítá, že spis je dosti pozoruhodný, podávaje nám zprávy o vynášení smrti ve Slezsku v polovici věku XVIII. Symbolické výklady spisovatelovy jsou zosnovány dosti důvtipně, ale neobstojí před stolicí kritiky střízlivé. Táž okrasa máječky známa je také v jiných zemích, kde se nedruží k obyčeji domnělá upomínka na zásluhy kněžny Doubravky a pod.

Polský výklad vynášení smrti (upomínka ua zničení pohanských model) lákal vykladatele v zemích jiných k obdobnému vysvětlení obyčeje, k vysvětlení lokalisovanému, upravenému podle zpráv o po-křestění národa toho kterého. Přizpůsobil na př. Damascen výklad polský domácím dějinám a poučuje posluchače z kazatelny, že na smrtnou neděli „chasa rozličná strašidla snáší i potom ven na pole vynáší; tam kálí a pálí, aby se cechové smrti ukrutnosti více nebáli."* V dalším zaměnil Mečislava s Bořivojem a Doubravku s Ludmilou, i vyložil obyčej za upomínku pokřtění cechů. Abychom nesetřeli s jeho slov původního rázu, opakujeme doslovně, jak si představuje význam obyčeje při vynášení smrti. Volá: „Dnes je ten českému slavnému království potěšitelný den, v kterém z něho smrt vypuzeua, moc dá-belská přemožena a celá zem světlem milosti Boží osvícena a z temnosti modlářské vyvedena byla! Nebo když otec milosrdenství okem svého nesmírného smilování na zem naši shlédnouti a k svaté samospasitelné víře skrze své nejmilejší služebníky Cirhu a Strachotu ji obrátiti ráčil, tak velice svatá Lidmila a Bořivoj, manžel její, se všemi poddanými předešlého bludu litovali a v ošklivosti sobě jej vzali, že (jak nám předkové na věčnou památka zanechali) modly své předešlé mrtvé vespolek sebrali a v ten dnešní pamětní vejroční deu ze všech měst a míst s velikou horlivostí vynášeli a venku buďto do vody je házeli aneb v ohni pálili a s radostným křikem, též zvukem vesele prozpívajícc tak, neb podobně říkali: ,Vypuď se smrť ohavná ven, národ český jest tě zbaven. Již Bolia živého známe, na modly víc nedbáme. Chvála Bohu na výsosti, že nás zbavil bludné zlosti.' A protož dnešní neděle nazvána jest smrtedlná, že smrt duchovní od Čechův jest odvrácena a ukrutná služebnost modlářská vyvrácena, čehož památka až do dnes v rozličných místech a městech se připo-