Vynášení „smrti" a jeho výklady, starší i novější.

(Dokončení.)

Zajdeme nyní se pcdívat na příbuzné obřady u slovanských národů. Jdeme nejdříve k sousedům na severu, do Lužice. Lužičtí Srbové vynášeli smrt, hastroše, urobeného ze slámy („chodara"), na neděli Laetare. Házeli jej buď do vody nebo pálili. Vraceli se pak do vsi s popěvkem: „Smerč srny wuhnali, lječo zaso pšiwedžemy." Po domech dávali jim při obchůzce za zpěv dárky. Pozornosti zasluhuje, že „srnjerc" byla oděna košilí člověka, který naposled ve vsi zemřel, a okrášlena závojem naposled vyvdané nevěsty. Smrt házeli často za hranice svojí dědiny, na lány sousední vsi. Chasa z této vesnice číhá-vala a házela smrt nazpátek, při čemž vznikaly rvačky a pračky. 44)

U Poláků zapovídala synoda r. 1420 (tedy nedlouho po vydání českých zapovědí synodálních) v Poznani obyčej prý pověrečný, vynášení postavy, nazývané „smrt", a házení do močálu. 45)

Důležitý je pro svědectví o starodávném obřadu pokus kronikáře polského Dlugosze (f 1480) o výklad jeho. Tresť výkladu Dlugoszova