André Lefévre. Les races et les iangues. Paris (Felix Alcan) 1893. 6 franků.

André Lefěvre jest známý linguista, filosof a essaysta francouzský.*) Jeho práce mají pravidlem ráz filosofický. Kniha právě vydaná jest souborem přednášek, jež měl na anthropologické škole pařížské, na níž jest professorem.

Kniha skládá se ze tří částí. Pření jedná o vývoji řeči vůbec, druhá o zeměpisném roztřídění jazykův a plemen, třetí pak specielně je věnována analysi jazyka indoevropského. Nás zajímá zde nejvíce stanovisko spisovatelovo v prvních dvou kapitolách.

Od starověku až po naše dny souhlasí se obecně v tom, že článkovaná řeč jest jedním z charakteristických attributů člověka. Na toto mínění odpovídá spisovatel delším výkladem svého stanoviska, které je ostatně ihned jasné tím, že přiznává se k evoluci, člověk nemluví proto, že rozumně myslí, ale proto, že jeho mluvidla jakýmsi způsobem jsou ve spojení s třetím čelním závitem mozkovým. Byla ostataě jednou doba, kdy člověk neměl ještě článkované řeči; již starší spisovatelé měli o tom instinktivní představy.

Již zvíře má dva základy řeči: křik spontánní, reflexní, a křik úmyslný (při varování, hrozbě, upozorňování a pod).

člověk, kterému se vyviuuly dokonaleji mluvidla a schopnosti mozkové, z těchto dvou základů vyvedl řadu variantů pomocí dloužení, opakování in-onace, z výkřiku upozorňovacího, který má v sobě zárodek demonstrativní, povstaly názvy čísel, pohlaví, vzdálenosti. Výkřik reflexivní, citový, jehož pozůstatky jsou naše citoslovce, kombinací s demonstrativy, připravoval obrysy předložek, sloves a jmen podstatných. Napodobení (direktní i symbolické) zvuků přírodních dalo základ k attributivním kořenům, z nichž vyšly názvy předmětů, speciální slovesa atd. Slovník dokončily analogie a metafora, applikací slov odvolených z onomatopoie na předměty timatu, zraku, čichu a sluchu.

Jazykověda není však jen vědou přírodní, nýbrž především vědou anthro-pologickou a ethnografickou. I přikročuje tudíž spisovatel k líčení různých skupin jazykových na zemi. Rozeznává následující: 1. Skupinu agglutinujících jazyků v severní Asii, 2. skupinu jinou agglutinující v jižní Asii, 3. jazyky maiajo-polynésské, 4. jazyky africké, 5. polysynthetické (k nimž čítá jazyky baskický a americké), 6. semitské a 7. jazyky indoevropské, jimž věnuje pak celou třetí část svého díla.

John Hunter-Duvar. The Stone, Bronze and Iron Ages. A Po-

pular Treatise on Early Archaeology. London (Swan Sonnenschein & Co.) 1892. Kniha je rázu zcela populárního; není zde učeného aparátu, není poznámek bibliografických ani výčtů nalezišť Spisovatel vzal si za úkol podati jen přehled kulturní, výsledky dosavadních badání bez ohledu na data a prameny. Dvojí přednost má tato neveliká kniha: jasný a poutavý sloh a neustálé přihlížení k výsledkům studia moderních primitivních národů. To ovšem'lze provésti právě proto, že autor podávaje jen výsledky praehistorického zkoumání po věcných kapitolách, na př. o pohřebních obyčejích, o umění, má vhodnou příležitost, prováděti komparaci, což je ještě velmi usnadněno hojností podobných prací v litpratuře anglické. Tím mu bylo možno také zařaditi do svého líčeni kapitolu o mythu a pod.