jdeme do sousední Moravy a do Slezska a teprve potom do cech, kde sousední cizina snáze mohla působiti svým vlivem.

Na Slovensku udržuje se posavad v lidovém podání starobylý obyčej vynášeti smrt čili fjak Slováci jmenují) „Mořenu", „Mu-rienu", „Mariendu", „Mamuriendu". Již na sklonku minulého věku povšiml si vynášení smrti jako obřadu starožitného Jiří Ribay a zaznamenává v náčrtku programu společnosti československé roku 1793 mezi pozoruhodnými starožitnostmi — smrtnou neděli. 33)

Jinou důležitou zprávu zapsal Bohuslav Tablic.34) Vypravuje z vlastní zkušenosti, kterak v trenčanské stolici ve vsi Slatině a v nitranské stolici v městečku Mijavě mládež nosívá Mořenu, vystrojenou z hadrů na žerdi, v průvodu se zpěvy a na konec ji do vody hází. Zesnulý přítel Tablicův líčil, kterak jako chlapec chodíval s mládeží v průvodu s Mořenou v trenčanské stolici a zpíval píseň:

Kollárovou opravou (čísti místo „za nás", jak vyžaduje rým, „za ny" — křesťany) stal se pokus dodati této písni vzácného archaismu, který tu snad není nemožný.

V popisu Tablicově všímáme si ještě zprávy, že v pešťanské stolici a v jiných stolicích na jihu chodívají 8 týmiž obřady na smrtnou neděli, ale říkají „smrti" — „kysel", prý „od kyselého pokrmu z páru (ze zapařených otrub) připraveného, jenž také těmto Slovákům kysel sluje, kterýž pokrm téhož postního Času obyčejně jídají."

S Tablicovou zprávou shoduje se popis z doby novější. Zpívá prý mládež při vynášení, nazývajíc smrt „kysel", takto: „Tavo (on) kysel' tavo na peštianské právo, tavo kyselina, nuká šoudrovina. Opojíme, opojíme richtárovho syna; ak nebude píti, budeme ho bíti, kyjem kyjovati, za vlasy kvákati."35)

Název „kysel" pochází patrně také z doby staré. Neuměli bychom jinak vysvětliti, proč v kraji dosti vzdáleném od Pešfanska, na Moravě ve Všeničně u Vizovice36) zpívají děti při vynášení smrti: „Nesem, nesem kyselo, štyry léta viselo, na pátý rok spadlo, jak spadlo,