Zdali- tyto různosti stačí k tomu, pokládati grunt hanácký z* zvláštní typus od tak zv. íránského rozdílný, netroufáme si říci. Nechceme viděti v každé odchylce hned jiný typus. Ale kdo na příklad rozeznává mezi typem saským a frýzským, ten by důsledně mčT uznati grunt hanácký za typ od íránského rozdílný.

Jaké vlivy a příčiny na rozvoj gruntu hanáckého působily, to nám poví úvahy o jednotlivých částech gruntu; úvahami těmi budeme-se snažiti zjistit, která část je starší a která později přirostla, jak se půdorys následkem toho měnil a z jakých vnitřních příčin či zevnějších vlivů se tak dělo.

Dotyčné úvahy své počneme nejmarkantnější částkou severo-hanáckého gruntu — žud.rem.. Jméno „žudr" je známo jenom na Hané a na mor. Slovensku; zde má tyto formy; žúdr, žúdro, žoudr, ano i žoldr. V této poslední formě čte se již v II. pol. XV. stol. *)¦ .„Neb jest-mně-oheň vstrčen do mého žoldr u do střechy v noci"; „tré nás leželo v komoře na žoldř.e". Dle Kottova slovníku říkají kdesi na Moravě „žúdr" také kukli ze šatky na hlavě („udělej si; .žúdr, abys neočadla"). Tento význam slova toho je zvláště po,-zoruhodný; viděti z toho, že žudr měl účel chrániti od sluháčních.-paprsků; tomu vyhovoval vskutku žudr vlastní, totiž výstupek před domem, a odtud patrně přeneseno pak jméno to na takovou úpravu šatky, která hlavu od úpalu slunečního chrániti měla. Tím je dokázáno, že slovo žudr je v jakési souvislosti se slunečním žárem. Z citovaných „Naučení brněnských" pak seznáváme, že nejstarší zachovaná, forma jeho zněla „žoldr". Ohlížíme-li se po okolních kmenech, zdali tam podobného jména nebo zařízení najdeme, shledáme, jak již řečeno, že slovo, toto není známo u žádného ze sousedních kmenů, slovanských, ani u Čechů, ani u ValaGhů, ani u Poláků. Nezbývá tedy než hledati původ jeho u národů cizích, ačkoli slova toho ani v Mi-klosičových „Fremdwörter in den slavischen Sprachen", ani v Matze-nauerových „Cizích slovech ve slovanských řečech" nenajdeme. Za to-shledáváme v etymolggickém slovníku Klugeove nizozemské žolder,. slovo to stejnovýznamné se slovem „Söller", jak lid v krajinách alpských říká verandě nebo balkonu; někde v Alpách říkají dokonce i „Sölder". Tento , Söller" pak není etymologicky nic jiného, : nežli-lat. solárium, ť. j. slunná strana domu. Kdo by postavil prostě vedle sebe konečné články tohoto etymologického řetězu: solárium — žudr, ten zajisté sotva uvěří,, že jedno vzniklo z druhého; ale spojovací články řetězu tohoto: něm. Söller, Sölder, nizoz. zolder, slovenské žoldr, žoudr — dokazují správnost této etymologie, kterou zde poprvé veřejnosti předkládáme jako svou domněnku. Ona poukazuje zároveň, k románskému původu tohoto stavebního zařízení, jakož i k cestě,