považováno za dialekt, co je užíváno i ve spisovné slovenštině, a mimo to k srovnávání zvláště výslovnosti je potřeba míti zkušenosti i z jiných krajin. Zatím mohl jsem si činiti jen záznamy rozhovorů lidových, které rozmnožené myslím o něco později zpracovati ve větším náčrtu jižních hranic slovenských. Jisto je, že je tu mnoho rozdílů zvláště v zabarvování hlásek a hudbě řeči vůbec. Jako v kroji tak i v mluvě liší se od sebe zvláště katolické a evangelické osady. Jakousi náhradou za tento neúplný oddíl chci uvésti povídku ze sbírky Pavla Dobšinského: Prostonárodnie Slovenské Pověsti. 1882, s některými cerovskými zvláštnostmi.

Dě sa stalo, tam sa stalo, stalo sa raz voťakode, že edom pám mau takého sluhu, kerej sa poveky šibeniciam pokloniu, kod pol'a nich s pánom na voze išou. Pám to chceu zveděti, že prečó to jeho sluha tak robieva, opejtau sa ho tode edomraz: »Ale te, prečo si te pred krížom nikda širák dou nevezneš a šibeniciam pokloníš sa po veky?« »L'a, pám mój,« vraveu sluha, »to já preto tak robím, že na šibeniciach vel'a něvinech a dobrech l'ude odvisně.«

Pána ta reč slúhe tak velmo pohla — lebo bou súdnej pám — že kod' prišou domou, priam chceu toho zkúsiti. Tašou s pounoci do konice a ostrém nožom zaklau najlepšího svojho koňa. Nóž zakrvavenej ale do opasku slúhe, kerej to de tuhu spau, vopchau a ráno vyšetruvau těm žločim.

Za dlhej čas kutili a hťadali zločinca a za dlhej čas nemohli ho najti. Napokom vyšou na javo zakrvavenej nóž a sluha bou pred súd postavenej ; — dě kod pol'a svedomia vraveu, že ho vom ni — zatiau bou trápenej a bitej, zakiau sa na selu něpriznau k zločinu. A kod sa priznau, bou odsú-denej na šibenice.

Něvolnej už bou pod. šibeniciame; už na veše sto a sto divákou ta hrnulo, že ako ho budu vešati; tode pám preriekou: »Slúhovi mójmu dajťe pokoj! Je něvinnej; lebo ni om, ale ja zaklau som koňa, Skutkom těmto chceu som zkúsiti, či ozaj něvinnech l'udí odsudzují a vešajú.«

Priam za tem zložiu těm pám úrad sudcovskej a od toho času něsúdiu viac právo. —

Ve spisovné slovenčině zněla by povídka takto:

Kde sa stalo, tam sa stalo, stalo sa raz volakde, že jedon pán mal takého sluhu, ktorý sa po veky šibeniciam poklonil, keď podia nich s pánom na voze išiel. Pán to chcel zveděť, že prečo to jeho sluha tak robievá, opýtal sa ho teda raz: >Ale ty, prečo si pred krížom nikda širiak dole nedáš a šibeniciam pokloníš sa po veky?« »La, pan mój,« pravil sluha, »to ja preto tak robím, že na šibeniciach vela nevinných a dobrých l'udí odvisne.«

Pána tá reč sluhu tak velmi pohla, — lebo bol sudný pán — že keď pri-šiel domov, hněď chcel to zkusiť. Šiel o polnoci do koniarny a ostrým nožom zaklial najlepšieho svojho koňa. Nóž zakrvavený dal do opasku sluhy, ktorý tuho spal, a ráno vyšetřoval ten zločin.

Za dlhý čas kutil a hladali zločinca a za dlhý čas nemohli ho najieť. Nopokon vyšiel na jevo zakrvavený nóž a sluha bol pred súd postaveny; keď podia svedomia vravil, že ho nezabil, zatial' bol trápený a bitý, zakiol' sa nepřiznal k zločinu. A keď sa přiznal, bol odsúdeny na šibenice.