od vrboví, Drieňovo — od drienky, Trpín — od trpký, Bzovík — od bezoví, Jalšovík — od jalšoví, olšoví atd. ■

Z dějin této osady není možno mnoho pověděti, poněvadž starší matriky a církevní zápisnice jsou ztraceny. Nutno tedy omeziti se jen na tradice. Tolik je jisto, že na chotáru cerovském sedělo obyvatelstvo již v dobách předhistorických. Nasvědčuje tomu řada nálezů učitele St. Zocha, jenž také referoval o nich v »Časopise Musealní slovenské spoločnosti« r. I. str. 17—19, 33—36 a r. II. str. 1—3. Dlužno ovšem vyjmouti »nálezy, jež měly původ v dílně Jana Príbiše, Tento zeman, vynikající neobyčejnou dovedností počal totiž sám vyráběti různé nádoby, a to tak dovedně, že je mohl i před inteligenty vydávati za pravé. Také některá jména místní jako >Náklo« svědčí o prastarém osazení, srv. Tovaryšstvo III. vyd. Fr. Richard Osvald 1900 str. 126—131.

Pro nás zajímavá je tradice známá i v okolí, že Cerovo jest kolonií husitskou. Jako důvody pro to uvádí se kamenný kalich, který zdobil průčelí starého kostela, některé výrazy lidu cerovského v okolí neobvyklé a prohlašované za české, a posléze vlastní jména, prý česká. První argument není rozhodně závažný a podobně i druhé dva; třebaže nejsem jazykozpytcem, prohlásil bych je spíše za dialektickou zvláštnost slovenskou, než za stopu emigrace české. Dále se připomíná, že učení evangelické bylo tu přijato velmi brzy — jedna tradice vypravuje, že tu působil přímý žák Lutherův. V době protireformační i nad Cerovem stahovaly se bouře, jež měly zničiti náboženskou svobodu Cerovanů, zvláště, když v druhé polovici 17. stol. nedaleké panství Bzovské stalo se majetkem Jesuitů. Těm se podařilo během doby získati znovu katolicismu řadu vesnic jako Trpín, Litavu a j. Činnost jejich je dosud patrna v neobyčejně horlivém kultu sv. Jana Nepotnuckého. Cerovo a přifařenou vesnici Zemanský Vrbóvok marně snažili se obrátiti. A jistě není to náhodou, že ze tří sousedních Vrbóvků právě Zemanský si uhájil přesvědčení. Byli to zemane, kteří výsadami a odvahou kladli překážku působení Tovaryšstva.

Vzpomínka na tyto náboženské spory udržela se v paměti lidu pověstí, jak přišli kdysi Jesuité s vojáky na Cerovo a žádali klíče kostela. Rychtář v čele ozbrojených sedláků postavil se na odpor a bránil vchod do chrámu maje při tom klíče pověšeny na hlavni nabité pušky. Mimo tyto tradice týkající se» celé obce zaslechl jsem též vypravování, jak cerovský sedlák byl povýšen na zemana. Král uherský — rozumí se Matyáš — jel jedenkráte dědinou, a tu, když sjížděl s návrší, jeden gazda spozoroval, že mu vypadl z kola vozu zákolník. Nemeškaje přiskočil a do otvoru osy strčil prst, aby kolo nemohlo vypadnouti. A tím získal zemansťví sobě i svému rodu.

Dějinami Cerova v několika řádcích obírá se »Historia církve evangelické podle Augspurského vyznání v Uhřích« sepsaná Janem Jiřím Schmidtem r. 1866. Uvádí tu řadu kněží a učitelů cerovských. Jako nejstaršího jmenuje dle Tablice Timothea Lovčányího, z r. 1604. Simona Strabeliusa, z r. 1620. Pavla Tesetorise, z r. 1626—30. Daniela Transalpína, z r. 1630 — 45. Melichara Czabana, z r. 1645—47. Matěje Chalupku, dále Jana Zeljenku, z r. 1702—1719. Tomáše Cséry-ho, z r. 1720 — 59. Samuela Petyka, na to Daniele Kruda, z r. 1763—67. Matěje Barányiho, z r. 1768—82. Jiřího Kindernayje, po té Martina Bobora, Pavla Cséry-ho a Samuela Raphanidesa. Z učitelů připomíná se roku 1695. Jakub Záhorský a dále Tomáš Cséry, Jan Ernestus, Michael Pokorný, Jiří Lrhottkay, Samuel Bohuň, Jan Schmidt, Ondřej Brózik.