Lidový kroj nemá však takové odolnosti proti různým vlivům, je proto podroben různým změnám, dříve ovšem v delších časových mezerách než nyní. Uvedu příklad, jak někdy zdánlivě nepatrné okolnosti přivodí na něm změnu: Při známé lidové víře v působení „můry" na člověka povstal na Velkomeziříčsku asi před 80 lety názor, že lze se úspěšně proti ní chrániti obrácenou košilí nebo vestou. Šily a nosily se proto košile a vesty k zapínání na zádech, jak dosvědčují nejen zprávy soudobých lékařů při ■ohledávání mrtvol, nýbrž i dochované kusy oděvu. Je-li tedy lidový kroj podroben změnám, musí býti úkolem národojúsu zjištění, jaký byl v té které době a v tom kterém kraji. Naprosto nemůže býti správné, jak se to děje, dochované kusy z různého období nekriticky skombinovati v starodávný lidový kroj bez časového omezení.

Kroj národní nebo lidový nazýváme obyčejně také selským či vesnickým, abychom jej odlišili od městského. Dnes mezi krojem vesnickým a městským není namnoze podstatného rozdílu, což přivodil hlavně průmysl a obchod. Byly-li dříve tak příkré rozdíly, jak si to představujeme, pak nesmíme míchati součástky městského kroje do selského, jak se to dosud namnoze děje. Zdá se však, že ani dříve takových rozdílů nebylo. Naše venkovská města byla převahou rolnická, styk mezi vesnicemi a městem, sídlem vrchnosti, byl dosti čilý, příbuzenské a dědické styky mezi obyvateli vesnic a měst nebyly nijak řídké a pozůstalé svršky po měšťanech se nejen dědily, ale i hojně prodávaly do vesnic. Četné pak jarmarky, trvající 7—14 dní, působily snad v tehdejších skrovných poměrech obdobně, jako dnes průmysl a obchod. Pouze pro místní občany by sotva byla potřebovala města pořá-dati trhy, zvláště ne několikrát do roka a po celých 14 dní.

Vidíme tedy, že i při zjišťování krojů je mnoho zásadních otázek, na něž musí dáti národopis, jako jiné vědy, přesnou odpověď. Nahrazovati doklad dohadem je přirozeně ve vědě vyloučeno; naskytne se proto otázka, máme-li dostatek spolehlivých pramenů, jež by nám takovou odpověď umožnily. Podle hodnoty v pořadí vzestupném jsou to: tradice, obraz, předmět, zprávy tištěné, zprávy archivní a jen kritickým srovnáním všech dospějeme k uspokojivému výsledku. Na př. tradice, ■obraz i dochovaný předmět mohou nás svésti k domněnce, že v určitém kraji všichni muži nosili červené kalhoty. Domněnku naši opraví však archivní zpráva, jestliže nám potvrdí, že týž muž, nebo jiný v téže obci měl a nosil současně i kalhoty jiných barev a pod. Také v tradici dochovaný starobylý název některé součástky krojové nemůže býti sám o sobě dostatečným důkazem .starobylosti této součástky, neboť archivní zprávy potvrzují, že .-se názvy přenášely často na předměty od původních úplně odchylné.

Proto postavil jsem archivní zprávy jako nejhodnotnější, jelikož jsou nejurčitější a nejhojnější. I když z nejstarší doby