ských. Byl namnoze nejspíše mechanicky přejímán, aniž se mu připisoval jakýsi třebas jen pokud reálnější význam. S pověrami o čarodějnicích, které se v historických dobách rozmáhaly, se nově rozmáhalo toto rčení, když bylo přeneseno na tyto nešťastné oběti vybičovaného fanatismu náboženského. Tento motiv lidožroutství nalézáme v řadě pohádkových látek všeobecně rozšířených, o Polyfemovi (Krek, Einleitung2, str. 665), o perníkové chaloupce (Anmerk. KHM Grimm I, 115 č. 15, Cosquin, Etudes folkloriques 362); muž okusiv upečený ženin prs na místo ukradené pečeně chce pojídati lidské maso a snísti proto své děti (srv. Cosquin, Les contes indiens et ľoccident 208), a šířil se nepochybně po světě spolu s celými látkami povídkovými, ústním podáním a nezřídka znovu pronikal z literatury, tak jej pojal Perrault do své pohádky o Palečkovi a touto pohádkou, která znovu literární cestou pronikla do spodních vrstev lidových, šířila se opětně tato představa (srv. Anmerkungen Grimm KHM I, 125). Mylně a jednostranně spatřuje Laistner tu sledy podání o můrách (Rätsel der Sphinx II, 87).

Jinak mínil J. A. Maccúlloch (The Childhood of Fiction 303), že čarodějnice po zavedení křesťanství přejaly úlohy někdejších pohanských kněžek, které vykonávaly kdysi lidské oběti a obřadní kanibalism. „Ruská Baba-Jaga jest sešereděný přežitek jihoněmecké bohyně Berty, která jest také ve svém vlastním kraji pokládána za* hrůznou čarodějnici." Vůbec povídky o kanibalistických démonech jsou pozůstatky podání o někdejších bozích, kteří požívali své oběti, mohli být uspokojováni jen lidským masem, a vznikaly, když ovládly vyšší náboženské organisace, křesťanství, budhism, a v paměti dochová vala se jen hrůza z kanibalistických orgií. S druhé strany byly v kanibalistických obrech, cyklopech a j. personifikovány kmeny nižší úrovně, které loupily a unášely členy jiných kmenů, hlavně ženy a děti. Toto poslední dálo se zajisté v Rusku dlouho a dlouho. Také pověsti o nižších náboženských kultech mohly se v Rusku udržeti až do novějších dob. Ale také na př. Jugrové sibiřští vědí sice o démonech zabíjejících a požírajících lidi, ale sami svým bohům, lesním a vodním duchům přinášejí leda zvířata v oběť (K. F. Karjalainen, Die Religion der Jugra-Völker II, 228 a. d., 373, 377).

Tento motiv kanibalismu jest nesmírně rozšířen v podáních všech národů evropských, severu i jihu, východu i západu. Na př. ve versi pohádky o třech vlasech děda Vševěda ze středního Německa (Wolf DHM 188) praví lidožrout: Menschenfleisch riech ich! Menschenblut genieß ich! Zasluhovaly by všechny tyto rozmanité tradice zvláštního rozboru, jak po stránce pohádkoslovné, tak po stránce širší, etnologické.*) Zde jde to již za meze vytknuté naší stati. A mohli jsme se obmeziti na několik těch kusých, abruptních poznámek.