lóza. Na Slovensku mora, též m u r a (Medvecký, Detva 129), ki komora (?Máchal, Nákres 175), morena (Pohl. XI. 158), nočnice (Dobš. slov. 115. 9., sr. Máchal, Nákres 179); též zmora (Rizner, Sbor. prov.).

Dolnolužičané znají mórawu, morawu, v dial. výslovnosti m y r a w u; v Horní Lužici zvou ji prostě khodotą, khodojta, khodojca, v mužakov. nářečí c h ó d o t a, sr. Ad. Cerný, Mythiske bytosče łuziskich Serbów (Budyšin 1898) s. 411. V poněmčených krajinách kolem Gubina a i jinde v poněmčené Dolní Lužici zvou „die murraue" neb „mürawa" strašidlo, kterým straší děti a které též chodí dusiti lidi. Cerný připomíná též název zmór dochované v pořekadlu: „Wón hlada kaž zmór", aneb: „Won hlada kaž tajki zmór". Pfuhl vykládá správně: zmór ,finsterer, unfreundlicher Mensch, Nachtschleicher'.

Poláci zvou zjev mora, mara, zmora, morus; též dusiołek, vjek, gniotek, gnieciuch je vlastně tatáž představa (Arch. V. 644, Zbiór X. 111, 112, XIII. 77, XIV. 186, Arch. V. 644, Máchal, Nákres 140).

R. Berwiński, Studia o literaturze ludowej 194 n. uvádí doklady ze starší literatury polské (Knapski, Szczurowski, Biblia Gdańska, Siennik, Szyrwid, Volckmar v Dictionarium z r. 1605 atd.), kde představa inkuba a sukkuba tlumočena je: „lat al ее, latawiec, abo mora". Praví (1. с.): „A mora neb zmora zatlačila časem latavce a sama se udržela do dnešního dne v našem jazyku". Jiné názvy pro inkuba: położnik heb przylożnik (I. 195). Shrnuje (196): „Možno zatím připustiti, že inkuba rodu mužského zvali u nás „latawcem, przyłożnikiem, położnikiem"; sukkuba pak rodu ženského „wiedmą, nocnicą, morą i zmorą". К tomuto dělení přivedla ho poznámka Zieleniewského, že mora navštěvuje nejčastěji mužské osoby; z pověstí známých dokázati se nedá.

Někdy vyškytá se v polské pověsti „zmora neb koga", sr. Mat. antr. VII. 13. č. 65, 66. V Povislí říkali: „włóczy się za mną jak zmora", „męczy mię jak zmora", Gluziński, Arch. Dom. 1856, 560; sem hledí i pořekadlo: „brudny i czarny jak morus" (Kolb. Lud XV. 38), jindy „blady jak zmora" (K. Lud VII. 74).

I tam, kde v krajinách polských mytické myšlení je v naprostém úpadku, aspoň jmenují ve světě duchů zraoru (kromě ní též „spáleniec", „zlý"), Wisła XVI. 687, ve vsi Lelovice nebo v kraji zamojském, kde je zvou též mary, Wisła XVI. 439.

V dosti obšírném líčení pověry žen, domnívajících se, že v noci zavřenými dveřmi vycházejí ven, že těkají po různých končinách, zdánlivě usmrcují lidi a jejich maso pojídají, na místo srdce kladouce jim „stramen" nebo „lignum" nebo něco podobného, zaznamenal Burchard Wormský (zač. Xl. stol.) zřetelně v první části rysy náležející moře, přičítané zde ovšem čarodějnicím, sr. Friedberg Aus d. Bußbüchern 96, Zíbrt, Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku 145. Představa mory změtená tu celkem s vírou v čarodějnice. Zmínku o morách učinil již minorita Berthold z Rezna v XIII. stol., ale souvislejší pověsti nezaznamenal. Schönbach, Studien zur Geschichte der altdeutschen Predigt II. 22, sr, Polívka, Povídky kladské I. 125.