vací materiál a zkoumajíc trpělivě postup látek v knižné minulostí a jejich rozvětvení i křížení v současných tradicích národních.

Během času však vyvolala tato přesnější methoda nové požadavky: jednak soustavné sepsání a kritické zjištění hodnoty materiálu lidového podání, ve sbírkách uchovaného, jednak soustavnější a úplnější prozkoumání literatury pro lid tištěné, pro každý národ zvlášť. Obojí požadavek vyplynul z vědomí, že je potřebí lépe osvětlíti pojem „tradice", i „lidu", a že к tomu cíli jasné poznání přímého vztahu literatury pro lid tištěné a lidem vyprávěné je nezbytné.

Tím dán je studiu lidové literatury obsáhlý úkol, pro nějž jsou nutný obtížné práce přípravné, především pečlivý, soustavný soupis jak literatury pro lid, tak literatury z lidu, u každého národu.

První prací bude pak zjistiti, jak se navzájem prolínají v každém národu literatura knižná a lidové podání. Práce ta musí býti zřetelně oddělena od jiných literárních "úkolů: zkoumání vývoje jednotlivých látek, hledání pramenů lidových knížek, srovnávání příbuzných látek v podání různých národů. Cíl sám je jasný: najít, co je v lidovém podání určitého národu vneseno přímo z knih, ať v minulosti, ať v současné době, co ve sbírkách podání spadá na vrub sběratelů, co je společného tradicím různých národů proti literatuře knižné, a co konečně zbude jako samostatný výtvor národního ducha.

V české literatuře hodnota sbírek pohádkových nebyla dosud přesně určena a materiál, jimi uchovaný, nebyl dosud soustavně sebrán a roztříděn. Z literatury pro lid tištěné známe bohužel jen žalostné trosky. Studium přímého vztahu literatury pro lid a literatury z lidu omezuje se tudíž jen na nahodilé ukázky.

Pokusil jsem se určit hodnotu pohádkových sbírek českých v studiích „České pohádky do roku 1848" v Rozpravách Akademie III. 30 a „České pohádky" v Národopisném Věstníku 1914. Pořídil jsem mimo to úplný soupis zapsaných českých pohádek, roztříděný dle látek a určující vzájemnou příbuznost textů.

Vztah českého lidového podání к látkám tradice národů slovanských i západních probral v přehojných studiích i recensích na nejobsáhlejším materiálu J. Polívka.

Literaturou, jež vnikala do lidu, zabývali se Nebeský, Spiess, A. Truhlář, Č. Zíbrt, J. Jíreček, J. Polívka, a j. H. Máchal, jenž v Literatuře české XIX. století (2. vyd. 1911 s. 485) v „počátcích zábavné prosy novcčeské" popsal i literaturu pro lid, pokusil se v Č. Lidu VIL (249) a v Národopisném Sborníku III. (1) se zdarem stanovití přímou odvi-slcst některých lidových textů od knížek. Posledním časem jsou i pěkné studie speciální o určitých látkách podání na knižním vlivu závislých, na př. Wollmannův článek o Bílé paní v Národopisném Věstníku VII-VIII. (1912/3).

Chci několika příklady ukázati, jakým způsobem se objevuje umělý, knižný vliv v lidové tradici české: jednak, jak podléhají úpravě sbírky pohádkové, jak jsou příbuzný s podáním knížky pro lid, jež nemají v podání ozvěny, jak jsou reprodukovány podáním ojedinělé knižné látky a konečně, jak se knižné výrobky mění lidovou tradicí v pohádky, těsně příbuzné s pohádkovými látkami, pro které knižných předloh českých — dosud — neznáme. (Pomíjím obrácený poměr,