směsí cizí) než pro turkotatarský a tím přistupuje к jazyku druhý rozhodující moment proti theorii Peiskerově.

Nechci však sám klásti na tuto analysi anthropologickou přílišnou váhu proto, že vůbec pojem typu turkotatarského (Peisker občas zaměňuje také terminy turkotatarský a uraloaltajský ne zcela vhodně proto, že jiní je důvodně rozlišují) není pevně stanoven; my nevidíme ještě dobře, co je mu dnes vlastní, co cizí vliv a ještě méně víme, jaký byl tento typ v dobách starších. Je proto s ním těžko operovati v otázce skythské. Ale tolik je aspoň zjevno, že vedle jazyka, jenž je nepopiratelně iránský, nelze nijak skythský typ v umění uvésti ve prospěch mongolskosti, jak to činí p. Peisker. Rovněž by musil uvésti jiných důvodů, abychom mohli opustiti starou thesi o iránském původu Parthů. Kamenné baby ruské v otázce skythské (str. 33.) sotva co znamenají. Jsouť valnou většinou pozdní a nevíme, kdo všechno je stavěl a koho představují.

Slovem, Peiskerův důkaz pro turkotatarský původ Skythů naprosto nestačí, a nemůžeme-li jej prokázati, odpadají také Skythové vůbec z theorie

o dávné turkotatarské porobě Slovanů, a p. Peisker pak nemá, čím by v historii tuto porobu pro dobu předhunnskou, tedy pro dobu před IV. stol. po Kr., doložil. A i kdyby se dal prokázati mongolský původ Skythů, zůstane proti jeho konklusím dále v platnosti to, že styk resp. vláda Skythů nad Slovany mohla se týkati pouze pohraničných, sousedních kmenů slovanských, jak tomu nasvědčuje už lesnatá povaha vlasti, slovanské oproti stepi, jež byla Skythům vlastní. Skythové nevnikli nikdy hlouběji do jejich zakarpatské vlasti, nikdy neovládali v I. tisíciletí př. Kr. celého Slovanstva. Kdybychom mohli kolébku slovanskou položití do stepního pásu nad Pontem, bylo by něco jiného. Tam ale vlasti Slovanů nebylo, tam к stepi zasahaly pouze její výběžky. Vlastní kolébka byla mnohem dále к západu asi v dnešním území polském — Rozwadowski klade ji dnes ještě výše к Baltu — neměla tedy co dělati se stepí a nomadi do vnitra jejího nepřišli, jí neovládli — aspoň pro to nemáme žádného dokladu historického. Když počaly turkotatarské nájezdy, byli Slované už tak rozšířeni a četní, že se

1 hunnská i avarská i chazarská atd. vláda týkala jen menší části Slovanů. Kde je tedy podklad pro tu dávnověkou turkotatarskou porobu, v níž Slované žili střídavě s porobou germánskou bestiálně tištěni, jako otroci svých pánů? Přece ne v zprávě Konstantinově a analogických jiných zprávách pozdních, jež se všechny vztahují jen na část Slovanů ruských. Jiné zprávy pro tuto všeslovanskou porobu uváděti, znamená vždy dávati jim výklad násilný a to činí p. Peisker všude tam, kde zprávy, jež zřejmě hovoří o Slovanech ve smyslu theorii Peiskerově nepříznivém vykládá tak, že netýkají se prý Slovanů, nýbrž jen potomků turkotatarské vrstvy pánů t. j. kasty županské. To je násilí, když na př. zprávu Pseudocaesariovu vykládá ve svůj prospěch (str. 54, 125), ač stilisace textu mluví právě o Slovanech opačně — ostatně na zprávu tu nelze mnoho dáti pro její bizarrní ráz 2) —, nebo když zprávy Maurikiových Strategik a Leonových Taktik počínající

slovy:

»Τὰ έ̓θνη τῶν Σκλάβων καὶ ̓̔Αντων ομοδίαιτα τε καὶ ομότροπά