avarská vláda způsobem krutým, jak dokládají prameny, zatížila Slovany na širší prostoře od Dněstru a Buhu přes Karpaty až do východních Alp a hor Sudetských. Ale i ta přelétla jen jako bouře, bez trvalých následků. Panství Avarů, jež se u Slovanů uplatnilo kolem r. 570, stíženo bylo už v první polovině VII. takovými dvěma ranami a porážkami (na západě vládou Samovou od r. 623, na dolním Dunaji pak odbojem Kuvra-tovým v letech 635—641), že pozbylo nad jižními a západními Slovany své síly a zůstalo na dále omezeno jen na území pannonské, odkudž ještě nějaký čas znepokojovalo okolí. Ale v celku ani ta poroba neměla dělati co s většinou Slovanstva a netrvala dlouho.

Peisker asi dobře cítil, že ty pozdější, historicky zaručené zprávy nemohou býti dostatečnou podporou jeho theorie, rovněž jako další jím uvedené zprávy historické, jež hovoří jen o omezených částech Slovanů. Proto se obrátil к výkladu, který by theorii jeho podepřel pro dobu starší a dotýkal se zároveň celého Slovanstva v jeho pravlasti. Nalezl jej v poměru Skythů ku Slovanům. Domníváť se a dovozuje také (str. 22 sl.), že Skythové nebyli Íránci, nýbrž pouze na povrchu iranisovaní Turkotataři a že už v průběhu I. tisíciletí př. Kr. z černomořských stepí ovládali slovanskou kolébku v Zakarpatí způsobem, jehož ráz Peisker svrchu vylíčil.

Staří Skythové se dnes obecně a právem mají za Íránce a to na zá. kládě rozboru jazykového, jehož základy podal už Müllenhoff. Peisker dobře ukazuje v kritice Mullenhoffových důvodu na jejich slabé stránky, na nezdařený Mullenhoffův důvod archaeologický, na znevážení důležitého svědectví Hippokratova a na jiné ještě detaily (str. 23, 35, 43 sl.), ale hlavní věc při tom, iránský původ jazyka vyvrátiti nemohl a chtěje Skythy zachrániti pro svou turkotatarskou theorii, nucen byl utéci se к hypothesi, že Skythové byli sice původem Turkotataři a zůstali jím také celým životem do pozdních historických generací, ale že se při tom rychle jazykově iranisovali (str. 47 sl.).

Takovýto výklad poskytuje ovšem půdu, na níž by se mohli setkati i přívrženci theorie o původu iránském i přívrženci mongolské theorie Niebuhrovy a Šafaříkovy. Ale je takovýto kompromis už proto pravdou ? Uznávám sám plně váhu Hippokrata, ale přece zpráva jeho (při ní ostatně lze jednotlivé body jinak překládati než činí Peiskerj — stojí svou váhou a určitostí tak daleko za řadou positivních dat jazykových a archaeologických, že mongolský původ jí samou nijak prokázati nelze. A ostatní důvody p. Peiskerovy jsou aspoň právě tak nedostatečné jako sekundární důvody Müllenhoffovy pro iránskost. Rekl-li tento, že typ Skythů v řeckém umění mluví na první pohled zřejmě proti severoasiatskému (t. j. mongolskému) původu Skythů, byl to úsudek předčasný, jenž vyžaduje hlubší analyse a ne jen »jednoho pohledu«, jenž Müllenhoffovi dostačil. P. Peisker přistoupil к této otázce důkladněji a methodičtěji. Dal si od prof. Holla a Zuckerkandla anthropologicky analysovati typ Skythů na uměleckých památkách pontických, — ale výsledek, který vidíme v této analysi, mluví proti theorii mongolské. To přece jen není mongolský typ, jejž konstatovali oba zmínění anthropologové a p. Peisker, nadarmo к nim staví v pa-rallelu různé moderní typy středoasijské. г) Jiný v této analysi anthropo-ogické najde mnohem více dokladů pro původ indoevropský (ovšem se