hunderte hindurch der Slawe unter den Avaren zu einem Zugvieh erniedrigt in der unwürdigsten Knechtschaft an der sogar sein eigener Name schliesslich haften blieb: Slawe—Sklawe .... Aus allem erhellt zur Genüge, dass die alten Slawen so, wie sie die Geschichte kennt, erst in der uralaltaischen Folterkammer geworden sind.«

К poznání Peiskerova mínění o poměru poroby germánské a turko-tatarské1) sloužiž ještě toto místo (str. 115): »Die Berichte Fredegars, lbn Rostehs und Nestors bilden ein Ganzes, sie stellen dar die Skylla und die Charybdis, die zwei voneinander so verschiedenen Formen der Knechtschaft, zwischen denen das Slawentum ungezählte Jahrhunderte lang hin und her pendelte .... Gegen die eine, die uralaltaische gibt es am Rande der Steppe überhaupt kein Aufkommen von innen aus, denn der Räuberhirt ist nicht verdrängbar, er hält nicht Stand und kann nicht in seinem 'Steppen erfolgreich angegriffen werden; er verschwidnet wie der Blitz um bald wieder von einer anderen Seite einzuschwärmen. Dagegen ist der germanische Unterdrücker wohl verdrängbar und wurde wiederholt verdrängt; allein was nützt dies dem sodann freigewordenen Slawen, nachdem er die erkämpfte Freiheit zu geniessen nicht gelernt hat und sich staatlich aus sich selbst nicht organisieren kann! Dies letztere gilt übrigens von jedem solchen Knechtenvolke; auch die taciteischen servi der Germanen hätten sich, wenn ihnen die Vertreibung ihres Herren gelungen wäre, c kaum aus sich selbst aufrichten können. Der Slawe konnte wohl ab und zu das germanische Joch abschütteln; was tauschte er aber dafür ein? Freiheit? Nein, sondern Anarchie, das dritte nicht weniger schwere Unglück und musste schliesslich die Wiederkehr einer germ. Herrschaft erbitten, die ihn ja unmittelbar zuvor zur Empörung trieb« . . . (str. 118). »Für den alten Slawen gab es nur drei Möglichkeiten: entweder eine uralaltaische oder eine germanische Herrschaft oder Anarchie und diese drei Zustände machen so ziemlich seine ganze Vorgeschichte aus.«

To je ovšem trudný obraz počátků slovanské historie, jejž nám zde p. Peisker kreslí a zcela rozdílný od konvencionální idyllické představy míru, pokoje a spokojenosti, v nichž prý žili staří Slované podle běžného mínění!

Po výkladu, jehož obsah jsem dosud podal, rozvádí Peisker ve své knize blíže některé stránky těchto poměrů. Tak sestavil na str. 57 —100 záslužný přehled slov a kulturních pojmů, jež slovanština přejala z germánštiny, na str. 101—121 podává obšírný výklad o původu slov. župy a županů (župa — regio pastoria, župan — pán župy) a srovnává se svou theorií tím způsobem, že slov, župany vykládá za vrstvu turk o tatarského původu, vzniklou z nomadů, již původně podle svrchu vylíčené theorie drželi Slovany v porobě, ponechávajíce pastýřství a chov dobytka pouze pro sebe. Rovněž z této these vykládá dále sl. vítěz (stsl. vitezb), slovo, jež vzniklo z nord. víkingr za poroby germánské (str. 116) a pozůstalo u Daleminců jako jméno vyšší třídy sociální vedle županů (str. 134 sl.). Proti tomu lid slovanský tvořil vrstvu smerdů (119 sl.). К rozboru sociálních vrstev u Daleminců, připojen je obšírný rozbor starých poměrů v jižním Štýrsku (143—196) a poměrů v Čechách (196—243) zároveň s výkladem pověsti o Přemyslu oráči. Jiný výklad pověsti o českých Amazonkach vložen do textu už napřed, na str. 24—27.