smutný zjev. jehož si každý, kdo sem poprvé vkročí, musí všim-nouti, že celé stráně, ba hory zůstávají holými, vyschlými. Neroste tu nic, leč snad borůvky, jahody a maliny. Tráva žádná; jen kámen a holá zem. Na čas zazelená se hora přesličkami a řeřichami. Hotová poušt (I. měřice stojí 5 zl.). A přece není tu nic výhodnějšího, než pěstování lesa.. Cena dříví stoupá stále a blízkost lesíka působí i na udržování vlhkosti na vyschlých stráních. Místo pouště mohla by býti aspoň svěží pastvina. Nelze také popříti, že i pole by byla chráněna před větry a že zabránilo by se velkým povodním v údolích. Musím říci, že rationelnější pěstování lesů, t. j. ve větších rozměrech, je tu i možné. Poměry jsou pro to velmi příznivé. Nezřídka totiž se stává, že majitelé více usedlostí mají společný s panstvím les a pastviska jsou výš a tvoří často 3/., celé hory, t. j. při nevelkém kopci 100 ha. Tu by snadno dal se pěstovali les i rationelně, neboť 50 hektarů jest již slušná míra, necháme-li totiž druhých 50 ha pro pastviny, což by úplně stačilo. Nyní však to jsou jen kousky mizerného lesa nebo t. zv. březí, a vlastně tu o lese ani nelze mluviti. Naši lidé konečně začínají chápati, že by se mělo začít jinak hospodáři ti, a pohlížejí na les jinak, než ještě asi před 30 lety. I vykládají často, jak mohli míti sedláci lesa dosti, kdyby jen byli chtěli. Ale tenkráte prý ho bylo ještě všude dosti a neměl ceny. Zajímavé jsou jejich tehdejší názory o lese a jeho ceně.

Vypravoval mi jeden občan, že když jednou tu vyměřovali a spisovali majetek, že se k lesu ani žádný nechtěl znát. O všem, na čem stály stromy, prý se řeklo: »To je les, to není žádného. Tu si jde každý a vezme co potřebuje.« Bůh uchovej, aby se to dalo někomu, připsati. Žádný to nechtěl a páni brali. A lid si prý povídal: »Šak nám páni hory v měchu neodnesu! Když chtějí platit daň, ať si platí. My budem rúbaf, dyž budeme chceť . . .« A rubali, jenže si to často odseděli. Jiný majitel javo-řiny (usedlosti nejméně 300 měřic) mi vykládal, že'' mu patřila celá hora. A měl prý to v listině, které ovšem nerozuměl, sepsané »pod velkú pečetú*. Jednou prý přijel na koni pán z Hranic a povídá, aby mu ukázali tu pečeť. Valach dobromyslně přinesl listinu, pán se do ní podívá, bodne koně a už je pryč i listinou. Za krátko prý přišli inžinýři, a usúdili, že mu patří »enom vršek*. Ostatek prý je panské. Valach šel do Hranic, ale tam ho prý vyhnali. Nevím, co na tom pravdy, ale všichni Valaši shodují se v tom, že byli tenkrát napáleni. Zbylo jim málo a ani toho si nevážili. Les pomohl vždy, i když byla skutečná nouze, i když se chtělo zahýřit. Za kořalku se platilo jedlemi a platí dosud. Když nemají svého, jdou do panského a kradou. Je dokázáno,vže všechny zdejší selské lesy byly propity ve zdejších kořalnách. Člověk skutečně trne, co zla zde způsobila kořalka a bezcitní a vypočítaví její prodavači. Pomalu se octnou naši lidé v situaci, že jim nebude patřiti ani lísteček, i bude možno o nich říci: Jsou v lesích a nemají, čím by zatopili!