»mají právo*. V úterý mají právo děvčata, jest »děvčácká«. V pondělí říkají chlapci děvčatům: »Naša platí, vaša drží«; v úterý je opak. Šle-hají-li žilami chlapci děvčata, mají držet bez odporu; totéž druhý den platí o chlapcích. I staří jsou rádi, když je mladí »pohladí« žilou.

Říkají také hoši: Kráhuli, kráhuli, dete vajíčko červeny, jedno bily, dvě červeny, naposledy malovaný, šak slepička snese jiný pod lavico .v kotku, na zeleným proutku: proteček se zvohybá, slepička se popela, vajíčko se kutolá!*)

Na Hané již předem napletli si chlapci tatary (čtveráky, šesteráky. sedmáky, osmeráky, i dvanácteráky z vrbových prutů), jiní koupili si sladké žíly, a tak ozbrojení po mši sv. vyrojují se na návsi. Za stará mrskalo se až po požehnání. Také dospělejší ještě lpí na tomto zvyku; ve městech výrostci posud nosí tenké rákosky, jimiž šlahají známá děvčata, aby nebyla prašivá.**)

Chudobné děti u stavení pronášejí tyto verše: Vajec, vajec, na ta-tarec, jedno bily, dvě červeny, to je moje potěšení. Klinek vdolka pro pacholka, a na dívku s tatarem, že se schází s kaprálem. (Z Lobodic.)

V pondělí bývá mrskut pro chlapce, v úterý pro děvčata, ve středu kdo obdrží, proto se říkávalo: dnes je naša, zétra vaša a pozétřko, kdo obdrží (též masná kaša). V Záhlinicích s neděle na pondělek chodívali pacholci dům od domu; byvše vpuštěni, vyšlahali trochu hospodyni a děvčatům, začež dostali vajec a slanin, kteréž pak jim v pondělí hospodská ku svačině usmažila. O svátcích chodí děti na mrskut k přízni. Mrskutníci dostávají červená vajíčka, koláče, i peníze. V pondělí, co slepice nanesly vajec, patřila dívkám, která buď je prodala, neb uchystala z nich »kvok« pro milého.

Všimneme si také dynovaček a litovaček u Cechů kladských***). Z ne-četných již zvyků lidových zachovali si Češi kladští tak zvané dynování a litování. Dynovačka značí naši pomlázku a dynovat chodí hoši na velikonoční pondělí. Že se v jejich veršovánkách ozývají i slova koleda, kolanik, patrno, že bývalé koledy splývaly tu s pomlázkami. Koledy i chození sv. tří králů vyhynulo, poněvadž veřejný řád nedovoluje žebravého sbírání dárků, žebrota v jakékoli formě jest v Prusku zapověděna. Přes to dynování chasy, t. j. malých dětí projde, nenít v odlehlých vískách policejní dohled tak pronikavý, a pak vyprošování dárků (vájinek, grošliček . . .) omezeno ponejvíce na rodiny spřízněné, kde nějaká tetinka. Dynovat chodí jenom chlapci. Ďoučata zase litují, a to na květnou neděli, a veršovánky jejich slují lítovačky. Také ďouče samo sluje lítovačkou. Schystají si líto, t. j. vršek jedličky nebo smrčku (vršky vod jedlích), a hoření větévky svážou do sebe. Na ně pak ustrojí růže a pentličky (pentlata v Jakubovi-clch, fáborky v Něm. Cermné), mezi ně vpletou i něco obrázků. S tím pak chodí vod staveni ke staveni. Velcí mají ještě svůj druh litování.