co jinde již novým dávno nebylo) napsal roku 1577 učitel Rosa v Trutnově o prvním tamějšim Řehoři. .Ale nepřeme, že řehořskou koledu měli v německých městech našeho království dřív než v českých.

Chození s Řehořem není tedy zábava jen česká,*) známa je po celé západní Evropo a doložena četnými svědectvími historickými ve středověku i v dobách dalších. Žáci přestrojovali se za vojáky, za představitele jednotlivých stavů, za zosobněné ctnosti, za bohy pohanské i světce křesťanské. Chodili pak a provozovali hry vážné i žertovné, vybízeli rodiče, aby dítky posílali do školy, zbožně je vychovávali a pod. Říkadla při těchto obřadech celkem se shodují. Sv. Řehoř je vzýván za patrona školáků a tito že chtí jeho památku ctíti. S obřady a popěvky západoevropskými shodují se rovněž polské »gregorjanki«.

Již v XVI. století daly se pokusy vyložiti původ oblíbených her Řehořských. Největšího rozšíření nabyl výklad, jenž odvozuje od Quin-quatrií, slavených na počest bohyně Minervy Řehořské obchůzky.

Názor ten vyskytuje se teprve za doby humanistické a za doby hnutí reformačního, ač obřady Řehořské jsou dávno před tím po celý středověk v západní Evropě doloženy. Původní záznamy líčí nám Ře-hořský obřad žákovský prostě. Školáci zapěli píseň o sv. Řehoři, velikém učiteli, příteli školství, »verbovali« nové soudruhy do školy a za to se jim dostalo dárků." Tak také staročeské Řehořské písně jsou jen prostě zosnovány. Nejstarší píseň zaznamenal Jan Musophilus a přibral ji do svého kancionálu r. 1585 str. 45 pod názvem »Na sv. Řehoře, když chodí pro nové žáčky: Král Šalamoun moudrý praví, že k moudrosti nepřichází žádný, jediné z mladosti, kdož zvyká Bázni Boží, najpřednéjší ctnosti. Za prvního věku věrní rodičové dávali pod správu dítky neb syny své, aby je dobrým mravům vedouce učili. Protož my již nyní dům váš navštčvujem, žádaje za žáčka, vašeho synáčka, pokud nevyroste, ať bázni přivykne, učíce se ctnému učení školnímu, skrze než by přišel k poznání pravému. Pána Boha věčného, Otce nebeského, aby v světě lidem mohl se hoditi, vám k potěšení býti, prospěch šťastný míti a potom se do nebe s vámi dostati. Amen.«

Byl to oblíbený zvyk mezi humanisty, měniti posavadní názvy, příjmení domácí v starořímská, jak rovněž naši čeští humanisté rádi se řídili příkladem humanistů souvěkých. Byla to doba, kdy ku všelikým zjevům v životě snažili se humanisté třeba násilně podati obdoby ze života klassického. Patřilo to k mode tehdejší honositi se jménem ldas-sickým aneb aspoň proměněným v roucho latinské a řecké. Starodávné názvy ustupovaly klassickým jménům, na př. masopust pravidelně v této době od humanistů byl nazýván lupercalia atd. Snaha tato vedla nezbytně ku pátrání, zda by se nenašly mezi slavnostmi klassickými nějaké obřady, které by se mohly vyložiti za původ všeobecně rozšířených žákovských obchůzek na sv. Řehoře. Doba Quinquatrií se shodovala. Šlo nyní jen o to, také zevnější úpravu, přestrojování a i potom písně pů-